Do Evropy přiletěl George Bush. Návštěvu starého kontinentu, který si v posledních letech s USA většinou moc nerozumí, americký prezident zahájil v Praze.
Když přijede někdo, o kom se notoricky píše jako o „nejmocnějším muži planety“, všecko je naruby. Bezpečnostní opatření šílená (nejen u nás). Uzavřené části Prahy, odkloněná doprava, zácpy, podráždění usedlíci a demonstrace odpůrců radaru, Bushe a kdoví čeho a koho ještě. Americký prezident je nejvíce vidět, proto vadí, irituje. A u některých vyvolává záchvaty devótnosti (nejen u ministryně obrany Vlasty Parkanové, jež mu nazpívala píseň).
Je správné, že Bush přiletěl. Chce u nás mít radar proti nepřátelským střelám dalekého doletu, proto přijel. Z téhož důvodu pojede i do Polska, kde chce umístit rakety. Udělal, co se sluší – o pomoc žádá osobně.
Evropa se ráda nad Ameriku povyšuje. My jsme ta stará kultura, oni hamburgero-cocacoloví hlupáci. Tenhle postoj je hodně rozšířen mezi mladými lidmi. Bush je trouba, plete si země, neumí mluvit a „zvoral“, na co sáhl. Je nebezpečný; zatáhl USA do dobrodružství, jež nebyla dobře naplánovaná, domyšlená, a ani americká armáda se spojenci je nezvládne. Nevyšla mise v Afghánistánu, která měla podporu NATO a OSN. Nevyšla ale ani mnohem méně čitelná a zřejmě ještě méně promyšlená mise bez podpory Spojených národů v Iráku. Diktátor byl svržen, teror však pokračuje. Bush je toho všeho zosobněním, „on za to může“. Ať táhne i s radarem, píší někteří mladí na internetu. – Jistě, válečné akce Spojeným státům nějak nevycházejí, ale Bush v Iráku a Afghánistánu teror nešíří, chce pravý opak...
Už se moc nemluví o 11. září 2001 (teroristický útok na USA, okolo tří tisíc mrtvých), už je zapomenuto, jak nepřijatelný je pro Evropana Taliban a jaká bestie byl Saddám Husajn, zbyly jen výčty chyb a pocit, že Spojené státy mají čím dál méně společného s Evropou, která si to s islámskými režimy nehodlá rozházet.
Bush euroturné začal u nás, v zemi, která žila pod ruskou nadvládou a byla Rusy okupována. Tehdy se k USA vzhlíželo jako k symbolu svobody. Dnes to vypadá, že nás Rusko neohrožuje, je slabé, někdo dokonce tvrdí, že demokratické (jako by k demokracii nepatřila třeba svoboda slova), a tak sílí pocit, že Ameriku nepotřebujeme. A to, že potřebuje ona nás, většinu nezajímá. Ale zdá se, že to je pravda, že Bush hledá evropské spojence.
Bushova cesta má zajímavé zastávky. Česko a Polsko. Německo – schůzka ekonomických obrů G 8 – s povinným humbukem okolo. Vatikán – návštěva papeže. Silně věřící Američan se setká s Benediktem XVI. Ukazuje, co USA spojuje s Evropou: staré křesťanské kořeny. U Svatého otce chce prý poslouchat, co říká hlava katolické církve – dává najevo pokoru před duchovní autoritou odlišného vyznání. Amerika je ve válce s islámskými teroristy a potřebuje Evropu, aby jí pomohla, aby ji v tom nenechala. Možná i proto jede Bush k Benediktovi: Jsme jedné krve, vy i my, vzkazuje Evropě. Pak navštíví Albánii a Bulharsko, země na okraji (ne snad že by Česko bylo pupkem starého kontinentu).
Výběr zemí je symbolický. Bush navštíví slabší, méně významné státy, které se zbavily totality, ještě si tyrany pamatují. Zároveň říká: Stojíme o každého spojence, Spojené státy potřebují Evropu, tyto dva světy, starý a nový, by neměly jít proti sobě, odcizit se. Stojí proti nim síla velmi kompaktní, síla jiné víry, jiné kultury. Před cestou americký prezident mluvil s novináři států, které navštíví. Řekl, že demokracie spolu obvykle neválčí, proto USA tento systém šíří. V rozhovoru, který otiskla MF Dnes, nemluvil vůbec jako hlupák nebo náfuka, ale jasně a srozumitelně.
Bush je nejmocnější i nejohroženější muž planety. Jeho moc je doma tvrdě kontrolována. Není žádný guru, muž nových vizí, ale zosobňuje americký postoj. „Svoboda je jediným uspořádáním, které vede ke spravedlnosti a dodržování lidských práv,“ řekl v Praze. Vytkl Moskvě, že na cestě ke svobodě vyjela z kolejí. A Putin v Německu kontroval: nabídl Bushovi, aby plánované části protiraketového štítu USA vybudovaly spolu s Rusy v Ázerbájdžánu. To je velký posun. Nebo finta. Bush ví, že bez spojenců, bez přátel (rád mluví o přátelství s Angelou Merkelovou a s Vladimírem Putinem) je jeho země mnohem slabší a ohroženější. U nás kvitoval s povděkem, že Češi usilují o demokracii například na Kubě a v Bělorusku. „Chceme vás nazývat našimi přáteli,“ řekl minulé úterý na Pražském hradě. Ten hlas zněl jako prosba. Nebylo by dobré ji oslyšet. Nemáme důvod Američany za přátele nepovažovat. My rozhodně ne.
Autor: Martin Fendrych
Ilustrace: Martin Velíšek
