
Hlavní potíž je jinde. Na sex je navázán zločin, obchod se ženami. Však taky uzákonění této prapráce brání mezinárodní úmluva o obchodu s lidmi, kterou by Česko nejprve muselo vypovědět. Podstatná, avšak v pražském návrhu bohužel zcela zanedbaná, je i druhá strana obchodu – zákazník. Ten, kdo si rozkoš kupuje.
Návrh pražského magistrátu počítá s tím, že se sexuální pracovnice starší osmnácti let povinně zaregistruje tam, kde řemeslo provozuje, bude platit daně z výdělku, tedy i sociální a zdravotní pojištění, nosit speciální průkaz a jednou za měsíc absolvuje zdravotní prohlídku. Výhodou oproti starším legislativním pokusům je, že se prostitutka či prostitut nemusí registrovat tam, kde bydlí. To by je doma ocejchovalo. Jak známo, tahle práce, kterou zvlášť ženatí muži (tvoří asi 80 procent zákazníků) tak rádi kupují, nemá nejlepší pověst. Být „šlapkou“ automaticky znamená společenský odsudek, odsuzují ji i její zákazníci. Stigmatizace je pro prostituujícího se člověka velká zátěž a zákon by s ní měl počítat.
Žena prodávající sex končí okolo čtyřiceti. Pak se musí živit jinak. Jen menší část prostitutek si dnes šetří na důchod. Budou nuceny si vydělávat jinak – a s cejchem „děvky“ se jen tak nechytí. Zákon by měl zaručit ochranu informací, též té o provozovaném řemeslu.
A protože jsou tuzemské prostitutky (více než deset tisíc a méně než patnáct tisíc žen, z toho okolo 40 procent cizinky) tak hojně navštěvovány a využívány, žádány, měl by jim stát poskytnout ochranu. Nejen povinnosti (registrace, prohlídky, daně), ale taky pomoc. Jinak zaměstnankyně tělesné lásky nebudou mít důvod registrovat se, nechat se lapit systémem a platit mu.
Policie by tomuto zvláštnímu druhu obchodníků měla poskytovat profesionální ochranu. Neumí to. I ta místní by se musela nově specializovat, naučit se ženy ochránit před pasáky a mafií. Jinak platí výhrada prostitutek: „Odevzdávám peníze pasákovi, nejsem blázen, abych platila ještě daně.“ Pokud ji policie neochrání, lehkou ženu ani nenapadne jít se někam hlásit. Pasák ji zmlátí, ledva se o takovém nápadu zmíní. Předpokládá se, že u nás asi polovina žen prodává tělo dobrovolně (90 procent z nich jsou místní ženy), kdežto druhá půlka z donucení, ze strachu – okolo šesti až sedmi tisíc!
Pražský zákon prodejným ženám nabízí pro ostatní řemesla běžné výhody. Budou-
-li platit taky pojistné, dostanou od státu peníze, když marodí, a získají nárok na mateřskou – i ony rodí děti. Zákon by ale měl jít dál: těm, které dosloužily, poskytnout rekvalifikaci. Často přece nic jiného než ukájet klienty neumějí.
Důležité je, aby obchod s tělem fungoval oboustranně, aby povinnosti měl i zákazník. Ta základní: smí jít jen s registrovanou sexuální pracovnicí. Jinak mu hrozí postih. Spát s otrokyní, se ženou, která se prostituuje nedobrovolně, z donucení, pod hrozbou, má být trestné. (Jistě, je velmi složité poznat, kdo se prodává nedobrovolně, ale registrovaná žena to asi nebude. A pokud ano, trestné by to pro zákazníka nebylo.) Zákazníkovi by měl zákon zakázat nutit ženu ke styku bez gumy a jakkoli ji znásilňovat, nutit k praktikám, které odmítá. Pražský zákon žádná omezení, žádné závazky pro zákazníky neobsahuje. Chyba.
Pokud prodejné ženy a muži normu nepřijmou, pokud jim něco nenabídne, zlepší se málo nebo nic. Prostitutky se stáhnou do privátů, kde jim hrozí větší rizika než v klubech. (Jen v Praze funguje okolo padesáti klubů, v některých pracuje až sto prostitutek.) Část místních prodavaček sexu, těch lepších (třeba studentek), řemesla nechá, část odejde za hranice. Ale sexu coby artiklu neubude – trh ihned doplní Ukrajinky, Slovenky, Vietnamky a jiné cizinky. Mnohé to budou dělat z donucení. Bude hůř, ne lépe.
Jak už řečeno, uzákonění prostituce je odvážný a nutný čin. Musí však mít smysl, přinést zdaněným prodavačům a prodavačkám těl nějaké výhody, především ochranu před mafiemi i zákazníky. Dělat dál, že tohle řemeslo jakoby neexistuje, je jen mizerně předstíraná slepota.