V květnu je teplo, dobře se demonstruje. Vyjadřovat veřejně a nenásilně své postoje, zvlášť jsou-li v rozporu s establishmentem, riskovat těžkosti, odsudek, zavržení nebo také zadržení a střet s policií má velkou cenu.
Lidé se učí prosadit, přestávají se chovat jako ovce (i když průvod demonstrujících stádo připomíná), odmítají se nechat manipulovat systémem, ve kterém žijí, nepřijímají otrocky, co se jim cpe, bouří se. Pokojné demonstrace v minulém režimu (1988 a 1989) měly obrovskou cenu. Ukázaly, že se dá postavit i totalitnímu systému, který disponoval takřka neomezenou mocí, potvrdily, že Davidové občas svalí Goliáše. A když ten zázrak nastane, věci se mění. Nikdy ale nejsou změněny na věky, nikdy není uděláno, hotovo.
Pátého května přišli na Letnou v Praze zastánci marihuany. Připojili se k mezinárodní akci Million Marihuana March (Pochod milionů za marihuanu). Většinou kluci a holky ve věku patnácti až šedesáti let, kteří si potrpí na to, aby bylo vidět, jak jsou jiní, systémem a pivními společenskými konvencemi nesvázaní. V této zemi je užívání trávy nelegální – můžeš kouřit, ale nesmíš držet, nesmíš šířit, nesmíš v podstatě ani konopí pěstovat coby drogu. Jenže na Letné se vesele hulilo a policajti (někteří z nich travkou také nepohrdnou) nikoho nezatýkali, nebili, jen dávali „velkej pozor“ a dělali „přísnej dozor“.
Veřejně se brát za marihuanu má smysl proto, že jiné drogy, zhruba stejně nebezpečné, jsou v téhle zemi povolené. Vzniká tedy jakási nelogická, svévolná nerovnost mezi látkami měnícími stav vědomí. Jeden známý český biolog mi po oné marjánkové sobotě řekl, že „všema deseti podporuje legalizaci alespoň pro lékařské účely“. To, že se za konopí demonstrovalo, vyvolalo debatu, zájem; a dost lidí si znovu uvědomilo, že protidrogovým zákonům chybí logika.
Den před Million Marihuana March demonstrovali v hlavním městě studenti proti zavedení státních maturit. Akce veselá, živá i paradoxní. Probíhala těsně poté, co vláda změnu odložila (typicky české řešení) do roku 2010. Do ulic vyšlo asi deset tisíc budoucích maturantů. A ještě jeden paradox: házeli svačiny a vajíčka na ministryni školství Danu Kuchtovou, ač tato dáma státní maturitu „rovnou pro všechny“ nezavinila. Studenti ale dali vládě poučnou lekci: je nám jedno, kdo je u vesla, všichni tam nahoře nám tak trochu splýváte.
Demonstrování bez násilí, vzdorování státní vůli by mělo být od první třídy obecné povinné, měl by to být školní předmět – svobodná vůle (děti by znuděně říkaly: „Teď máme esvéčko“). Dnes se takový nápad zdá směšný – máme svobodné volby, nedrtí nás tajná policie, smíme mluvit, psát. Jenže každá vláda je manipulativní a sebelepší systém může padnout. Mimochodem, žáci dali lekci i kantorům. Na ty se u nás dost kašle. Topolánkova vláda chtěla dokonce propustit dvacet tisíc učitelů základních škol, aby „ušetřila“ (zřejmě mozkové závity dětí). Jejich platy jsou dále směšné; nedosahují průměrné mzdy dělníků ve Škodovce. Učitelé by měli řádit v ulicích, jenže je to nikdo neučil, prošli školou mlčení a opatrnosti. Teď jim nějaká ta „demoška“ za legalizaci trávy chybí.
Studentům často vadí věci, které „moudřejším“ (rozuměj těm, jimž se vytratilo mládí z krve) připadají v pořádku. Třeba slavný protiraketový radar, který u nás chtějí provozovat Američané. Nedávno jsem poslouchal partu vysokoškoláků v restauraci. Bavili se o tom, že jsme dříve „lezli někam“ Rusům a teď lezeme do téhož otvoru Spojeným státům. Nemyslím si, že mají pravdu, ale líbila se mi ta vášeň, s níž radar a čacké české radaristy (včetně mě) posílali do háje. A také názor, že by deštník měli Američané roztahovat spolu s Rusy. Najednou i mě napadlo: nemají pravdu?
Na Prvního máje to pár (zhruba 30) mladých – levých– v Praze odskákalo. Nelíbilo se jim, že náckové tradičně vyrážejí do ulic (tedy také využívají práva shromažďovacího) a volají to své „nicnežnárod“. Policie ultrapravičáky v hlavním městě již tradičně podržela, jako by chtěla naznačit: i oni patří k establishmentu. Mladé socialisty, komunisty a anarchisty, kteří podle ní rušili pochod nácků, stavěli se haknkrajcům do cesty, pozatýkala a ponižovala. Museli se, jak známo, ve služebně svléknout do naha a dělat dřepy. Jistě nezákonné (nemůže existovat zákon, který ponižování v této situaci dovoluje). Ale pro mladé je to dobrá zkušenost – poznali, že systému prostě věřit nemohou a že ho nikdy nesmějí přestat hlídat.
Ilustrace: Martin Velíšek
