Konfuzní projev Miloše Zemana pronesený u příležitosti státního svátku ve Vladislavském sále 28. října t. r. (viz odkaz) byl vedle zkomoleného Werichova výroku o klaunech a šašcích (naštěstí všeobecně známého natolik, že snad každý pozorný posluchač si nejistého řečníka hned v duchu opravil) pozoruhodný leda tím, že v něm nebyla řeč o 28. říjnu 1918. Zaznělo sice jméno Masaryk, ale jen proto, že je součástí názvu vysokého státního vyznamenání. O Masarykově osobnosti neměl pan prezident potřebu promluvit. Možná je to dobře, třeba by TGM dopadl jako Peroutka.
K poučení o Masarykovi tandem Zeman-Ovčáček zaplaťpámbu nepotřebujeme. Jen si to představme, kdyby se ten první zase uřekl a světu prozradil, že četl dejme tomu v Athenaeu "vlevo dole" článek Císař je gentleman, ten druhý by nevysvětlil blábol "Bimbovou" zdravotní indispozicí, nýbrž by začal domnělé "kompro" horlivě hledat, ani po několika měsících té trapné šaškárny by je samozřejmě nenašel, a tak ve snaze šéfovu blamáž alespoň trošku zmenšit by národu s vážnou tváří sdělil, že Masaryk za Rakousko-Uherska jako novinář selhal. A pohádkově velkorysý pan prezident by vypsal odměnu: půl Hradu a Ovčáčka tomu, kdo článek přinese.
Masarykovská literatura je bohatá, a ačkoli je téma zdánlivě již vytěžené, stále vznikají cenné přírůstky. Nejnovějším je práce Eduarda Kubů a Jiřího Šouši nazvaná T. G. Masaryk a jeho c. k. protivníci. Dlouhý podtitul vysvětluje, oč tady běží: Československá zahraniční akce ženevského období v zápase s rakousko-uherskou diplomacií, zpravodajskými službami a propagandou (1915-1916). Nakladatelství Karolinum vydalo knihu o 364 stranách v pevné vazbě, čisté typografické úpravě a s kvalitně reprodukovanými dobovými i aktuálními fotografiemi.
Autoři v předmluvě o své práci říkají, že nahlíží "do praktických receptur masarykovské odbojové kuchyně". A na okraj poznamenávají, že "by se mohla jmenovat i jinak, třeba: ,Ze zpravodajského zákulisí českého/československého zahraničního odboje' či Česká/československá zahraniční rezistence v zrcadle rakouské justice'. Obojí by ovšem byly názvy úzké. Nakonec jsme se proto odhodlali k názvu T. G. Masaryk a jeho c. k. protivníci, k c. k. protivníkům pochopitelně řadíme i ony c. a k. protivníky s podtitulem připomínajícím hlavní pole konfrontace, a to při vědomí, že oněch symbolických polí konfrontace bylo ve skutečnosti mnohem více."
Dílo rozdělené do čtyř částí - I. Literatura, prameny, kladení otázek, II. Masaryk a jeho akce (rovina odboje), III. Rakousko-uherský státní aparát a jeho konfrontace s Masarykovou akcí (rovina státu hájícího svou integritu), IV. Závěr - odpovídá vyčerpávajícím způsobem na otázku, jak je možné, že Vídeň "dovolila" provést Masarykovi a jeho spolupracovníkům demontáž monarchie. Pánové Kubů a Šouša toho našli v archivech, utřídili a interpretovali dost. Je to strhující četba, poutavá v celku i margináliích, příkladem budiž třeba poznámka o tom, že "rakousko-uherské konzuláty v Clevelandu a Chicagu vyslaly své konfidenty do tamních českých krajanských spolků". Jestlipak v letech studené války navázal na tuto rakousko-uherskou praxi zdejší komunistický režim?
Jazyk výkladu je místy možná publicističtější, než bylo nutné, Masaryk se třeba ocitá "v hledáčku rakouské policie", respektive "v hledáčku systematické pozornosti vyslanectví v Bernu a vojenského attaché" (sic!); "hledáček" snad lze s čistým svědomím přenechat žurnalistům, stačilo napsat, že o TGM se policie či ambasáda zajímaly, to slovo je dost výstižné na to, aby v tomto kontextu dobře fungovalo. Pleonastické sousloví "hlavní protagonisté" měla diskrétně opravit odpovědná redaktorka.
Ale to jsou opravdu jen nevýznamné drobnosti, které váhu této objevné práce nemohou snížit.
