Nová koalice ČSSD, ANO 2011 a KDU-ČSL se na Tři krále - po více než dvou měsících od voleb - vzájemně upsala ke společnému vládnutí. Teprve uvidíme, má-li už rozum haškovsko-zemanovské (pučisticko-hradní) spříseženstvo. A nechá bez dalších paličských kroků zodpovědnost těm, kteří ji už předtím dostali od voličů, od daných (vskutku hned nezměnitelných) politických možností a od ústavy parlamentní republiky.
Je načase, abychom tým Bohuslava Sobotky viděli vládnout a mohli přistoupit k hodnocení jeho jednotlivých kroků. Abychom mohli započít se zvažováním, zda zásadní - jistěže nezbytné - kompromisy politických programů nenechají různým kategoriím obyvatelstva oči pro pláč. Anebo - dovedu si to představit - nechají je naopak konečně vydechnout (po Nečasově vládě by si snad vydechl i Bruce Willis, ošlehaný explozemi ze série Smrtonosných pastí). Čas vrátí do hry anebo zatratí otázku, zda bylo dobré pro ČSSD "vymlčet" pravé příčiny volebního debaklu, referendum o koaliční smlouvě a mimořádný sjezd...
Svlékání z kůže
Dostávám teď z různých stran co proto, že nechápu masarykovskou drobnou práci v politice, která je buď uměním možného, anebo není vůbec. Zleva - z kruhů blízkých Vladimíru Špidlovi, "politikovi evropského formátu" (Jakub Patočka) - jsem viněn z levicového radikalismu, potažmo z nepochopení, že pokrok je vlastně řetězením kompromisů a nikoli "komunistickým trojčením". Nic nového: když jsem přesně před dvaceti lety napsal, že levice by po vítězných volbách neměla měnit jen vázanku, ale i státní politiku, obvinila mne tatáž realistická levice z Lidového domu i médií takto:
Nehodlám-li se spokojit s výměnou vázanky, potom chci z lidí strhávat šaty i s kůží! Mému tehdejšímu - ovšemže metaforickému - zastřelení na útěku asi zabránil jen pražskojarní guru osmašedesátého roku Zdeněk Mlynář: za palbou proti autorovi (mně) se neskrývá, napsal, odpor k radikalismu, ale "ke koncepčnímu myšlení vůbec".
Zapřemýšlíme-li si koncepčně dnes, kdy nás mladí, nadějní a bezpochyby levicoví politologové poučují o sociálně demokratické tradici kompromisů, výsledek je zřejmý: tato tradice se vyznačuje zvěčněním filozofie "třetí cesty" (ve smyslu obecné "zlaté střední cesty" podle moudrosti Aristotelovy). Potíž je v tom, že v dějinách sociální demokracie tato cesta pokaždé vedla mezi zcela jinými propastmi či skalisky, pokaždé BYLA JINÁ, s předchozí či následnou "třetí cestou" nesrovnatelná (ba se vylučující).
Síť a trampolína
1. První "třetí cesta" socialistů byla cestou mezi reformou a revolucí, avšak vždy - proti kapitalismu. Všichni socialisté soudili, že kapitalismus musí být zničen. Sociální demokraté však toho hodlali dosáhnout prohlubováním demokracie politické i ekonomické, postupným rozpuštěním vlastnických kapitálových vztahů posunem rovnováhy sil mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Na úkor těch prvních. Mínili, že sociální reformy dovrší, obsáhnou a pohltí liberální kapitalismus. A že z toho se sám od sebe vyloupne pravý socialismus. A bude vymalováno.
2. Když se tak ani po dvou světových válkách nestalo a do reformního kutání vtrhla v Rusku bolševická revoluce, pořádací faktor minulého století, noví ideologičtí malíři vytapetovali programy sociálních demokracií v pořadí již druhou třetí cestou. Ta se tentokrát vinula údolím "kapitalismu blahobytu" (Welfare Capitalism) mezi kapitalismem liberálním, zničeným Velkou hospodářskou krizí 30. let, a totalitním "reálným socialismem" (s jeho kostlivci ve skříních a sebezničující stupiditou). Vlastnictví nebylo zpochybněno a zaměstnavatelé i odbory uzavřeli "sociální pakt mezi kapitálem a prací", který dozoroval "stát blahobytu" (Welfare State). Bylo to úžasné.
3. Když se pak blahobyt zcela nenaplnil a v 80. i 90. letech dokonce začal ztenčovat v rámci neoliberálních ekonomických politik Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana, objevila se pohotově ve Velké Británii další Třetí cesta (tentokrát s velkým "T", v Německu nazývaná Nový střed a v USA Nový demokratismus). Mezi "etatismus" blahobytného kapitalismu a "divoký kapitalismus" thatcherismu a reaganomiky postavili hlasatelé Třetí cesty dálnici, do jejíchž základů nasypali štěrk - thatcherismu a reaganomiky! Tentokrát ovšem s lidskou tváří. Na billboardech totiž stálo: "Lidi nekrmit, ale naučit chytat ryby!". Nebo: "Ne sociální záchranné síti, ano trampolíně!" Bylo to přesvědčivé, ba občas i strhující.
Osm let slepoty
Jak se to vezme. Jestliže jsme letos vstoupili do osmého kalendářního roku krizí, bankrotů, stagnací a mizerných růstů (někde i s parametry krize 30. let), potom se nelze divit, že koncepční levicové - a jakékoli - myšlení selhává. Nic už není ani přesvědčivé, natož úžasné nebo strhující. Vůbec není vymalováno. "Třetích cest" jsou již vlastně tisíce. Těžko je přesně vymezit v reji fotogenických lídrů, kteří stepují na provaze mezi kapitalismem divokým a - ještě divočejším! A ve svých "krvavých kompromisech" se lítě přou o programové body, bodíky i bodíčky, jejichž širší smysl jim pravidelně uniká.
Možná opravdu platí: "Na Tři krále o krok dále." Ale kam?
