Naše paní Helena...
15.01.2007 14:40
Jmenování režisérky Heleny Třeštíkové ministryní kultury je bez ohledu na to, jak nakonec vláda dopadne, přelomové. Nikoli snad proto, že je poprvé v čele resortu žena. A nikoli proto, že jde o osobnost, jejíž jmenování drtivá většina lidí z branže vítá. (Což mimochodem zvýrazňuje nečekaný paradox: Třeštíkovou navrhl lidovecký předseda Čunek, kterému mnozí umělci a intelektuálové nemohou přijít na jméno - a překvapena tím byla i sama Třeštíková.
Byl-li to od něho promyšlený nápad, jak si usmířit tuto sice slabou, ale v médiích velmi aktivní skupinu, pak si mohou lidovci gratulovat).
Proč je tedy jmenování Třeštíkové přelomové? Poprvé řídí toto ministerstvo člověk, který se způsobem financování kultury a její rolí v české společnosti zabývá dlouhodobě a soustavně. I když na to režisérka neměla žádný bezprostřední vliv. Loni aktivně bojovala za přijetí novely zákona o české kinematografii; korektně, ale ostře vyčetla prezidentu Klausovi, že jej vetoval (a umožnil tak lobbistům komerčních televizí, aby jej na poslední chvíli potopili i v parlamentu). Na podzim se stala mluvčí Filmové rady, orgánu, do něhož se po letech sdružily všechny existující profesní filmařské svazy, aby společně vytvořily větší tlak na změnu postoje státu k českému filmu. Dosavadní taktika výběru ministra kultury bývala jiná a dost nahodilá. Až na Pavla Dostála přicházeli na ministerstvo lidé nepřipravení: náhle dostali nabídku a přijali ji, aniž se předtím problémům české kultury jako celku věnovali. Redaktor a politický komentátor Pavel Tigrid, programátor Jaromír Talíř, herec a velvyslanec Martin Stropnický a po Dostálovi herci Vítězslav Jandák a Martin Štěpánek. Kvalifikace: spřízněnost s branží a občas krátká manažerská zkušenost. Výsledkem byl postupný úpadek úřadu, který nezachránila, jen zakryla, popularita Pavla Dostála. Ministerstvu kultury chybí koncepce, stalo se pouhým správcem památek a „národních kulturních institucí“ - od galerie po filharmonii - a rozdělovačem nedůstojných desítek promile státního rozpočtu.
Politické strany mezi svými členy nacházejí odborníky na finance, vnitro nebo zdravotnictví. Nikoho však na tak (zejména finančně) nezajímavý obor, jakým je kultura. Proč tedy častěji neloví mezi těmi, kdo křičí, že politici kultuře nerozumějí a šlapou v ní jako sloni ze známého rčení? Prvním byl Čunek.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.