V pátek 27. ledna zemřel Issam Dallal (na snímku), spolupracovník TÝDNE. Psal pro nás několik let komentáře o arabském světě. Nebyl žádný fanatik - Libanon, Irák, Írán, Saúdskou Arábii, Egypt a další země znal zevnitř. Díval se odtamtud do Evropy a Ameriky, ale dokázal pohled otočit a podívat se od nás zpátky. Mluvil několika jazyky, i česky.
Narodil se roku 1937 v Bejrútu, v chudé rodině. Jeho táta, směnárník, živil pět dětí. Issam studoval nejdřív v Bejrútu stavební průmyslovku. Pak v Československu stavební fakultu, pozemní stavby. Specializoval se na silnice a letiště. U nás se také oženil.
Když se vrátil domů, nastoupil na ministerstvo veřejných prací, pak se osamostatnil a s několika společníky stavěl. Byl znám jako výtečný znalec arabštiny a koránu. Díky tomu v Libanonu působil v Nejvyšší muslimské radě sunnitské komunity. Sám byl přitom nevěřící. To leccos vypovídá jak o jeho schopnostech, tak o otevřenosti sunnitské rady a jejího muftího, tedy nevyšší autority sunnitů, který dokázal nemuslimovi, bezvěrci, naslouchat.
Pro Radu Issam Dallal pracoval, protože chtěl tlumit fanatiky: jako respektovaný znalec koránu je uměl usadit. Jak byl zvyklý pozorovat svět z pozice Araba i očima Evropana, znal také bibli, křesťanskou víru. Vlastnil dokonce první bibli, která byla v Libanonu vytištěna někdy v 18. století. (Kniha přežila i vleklou občanskou válku.) Issam rád srovnával korán s biblí.
Mimo jiné spoluzakládal Československo-libanonskou společnost. Ještě letos od ledna do dubna pracoval jako poradce libanonského ministra školství Ahmada Samí Minkary. S poradenstvím skončil, když po atentátu na Rafika Harírího padla vláda Omara Karámího.
Psal o islámských extremistech, jak mají teroristé vymyté mozky, o jejich šíleném fanatismu. Ale stejně tvrdě obnažoval zájmy Ameriky a dalších západních zemí ve světě Arabů. Nevěřil, že se dá svoboda, demokracie prosadit naváděnými raketami, tanky a agenty tajných služeb.
Měl jsem Issama Dallala rád a bude mi chybět.
