Titulek této glosy je zčásti plagiát a zčásti klišé. V pátek jsme si mohli v novinách přečíst, že vláda Bohuslava Sobotky, která v úterý 18. února předstoupí před sněmovnu s programovým prohlášením a s žádostí o vyslovení důvěry, údajně slibuje: "Postaráme se od kolébky po hrob." O socialismech všeho druhu zase desítky let umíme nazpaměť, že se hlavně o takovou péči vždycky snažily. Je to sice klišé jako hrom, ale nemá se to říkat: neboť ona péče prý stála na počátku cesty do otroctví, k milionům hrobů pro předčasně - a cizím zaviněním - zesnulé.
Je s podivem, čím vším lze implicitně - mezi řádky - operovat i u něčeho tak sociálně krotkého a nekonfliktního, jako je naše nynější koaliční vláda. Vláda ze dvou třetin složená z pravice a jen z jedné třetiny z klasického - všude ve světě až sebevražedně státotvorného - levého středu. Vláda, která možná už splnila jednu ze svých priorit: sociální smír. Pokud ovšem za záruku takového smíru můžeme pokládat vlídný vztah zaměstnavatelských i odborových svazů k Sobotkově exekutivě, který obě strany "sociálního dialogu" - zástupci kupců i prodejců lidské práce - daly již veřejně najevo.
Sobotka, Babiš a Bělobrádek nebudou nikoho - snad s výjimkou církví - krmit (nanejvýš snad občas kolébat). Kabinet si dal do vínku šetrnost pro splnění maastrichtských kritérií (rozpočtový deficit pod 3 procenta, veřejný dluh pod 60 procent HDP). Nechce však jít na věc nečasovskými "tupými škrty". Alespoň ne do chvíle, než Andrej Babiš začne natahovat moldánky, že pro státní pokladnu navíc už nic nevyškrábal a že tedy nula od nuly pošla. To by byl malér také pro investice do infrastruktury, pro ono podpůrné lešení vzestupu ekonomiky.
Sociální smír jako řemen
Navzdory obecně pojatému programovému prohlášení, není proč předpokládat, že vláda ustoupí od valorizace důchodů, na něž v této zemi přibývá exekucí. Že se vzdá sanace zdravotnictví, jehož problémy zdaleka nespočívají v plánovaném zrušení "regulačních poplatků", nazvaných kdysi vtipně "julínkovné" či "cikrtné". (Kdo si na pány Julínka a Cikrta ještě dnes vzpomene?) Vláda dokonce asi neustoupí ani od snížení DPH, které postihuje zejména vrstvy, v jejichž spotřebním koši převládají základní věci nutné k životu. Kdyby jen tohle dokázala zařídit a už nic, ale opravdu nic dalšího, byla by pořád nejlepší vládou České republiky za poslední dekádu.
Podíl na její pověsti nebude mít - jak se občas poukazuje - ani tak růst HDP, který je prognózován již na letošek a s ještě větší - až příliš žulovou - jistotou na příští rok. Půjde spíš o to, za jakých podmínek - za jakou lidskou cenu - bude tohoto růstu dosaženo. Působí totiž zlověstně, když nám ideologové a šafáři společenských přebytků a přidaných hodnot s nevinnou tváří vysvětlují, že růst se letos neprojeví ve snížení nezaměstnanosti, která zrovna trhla všechny rekordy. A že firmy raději vsadí na "vnitřní úspory a produktivitu práce".
Jinými slovy: hrozí, že lidem, kteří měli štěstí a dosud neztratili zaměstnání, všechny tři složky "sociálního smíru" - šéfové podniků, odboroví předáci i ministři české vlády - hlasitě zavelí z kapitánského můstku do strojovny: "Nejste politici, makejte!" A budou chtít, aby ti dole makali mnohem víc a za stejné peníze. Podmínky práce, v níž člověk tráví většinu probdělého času, se tím nutně z lidského hlediska zhorší. A průměrná mzda v této zemi stagnuje již sedm měsíců...
Nic nového pod sluncem. Tohle dobře znají a šestým plebejským smyslem vždy vycítili všichni ti, kteří ze století do století jdou a o něž se ve skutečnosti nikdo nikdy pořádně nepostaral. Natož "od kolébky po hrob". Nikdo nikdy. Od samotné kolébky toho, čemu se stále ještě říká civilizace.
