Na sociálních sítích se vzedmula vlna protestu proti Miloši Zemanovi. Heslo dne zní: "Není to náš prezident!" Karin Veselá Fuentesová, původem z Kuby, má však svou hlavu.
"Tomu se říká demokracie?" šermuje slovy. "Jedinec není spokojený s volbou většiny, a tak se píšou petice a podávají žaloby... Osobně proti knížeti nic nemám, ale z těch jeho příznivců, kteří mají diktátorské chování, je mi nanic. A běda, jakmile by sis jen dovolil přemýšlet o tom, že bys mohl volit někoho jiného. Většina mých kolegů dokonce musí tajit svou volbu, aby se nedostali s dotyčnými do křížku. Lidi, vzpamatujte se!"
Latinskoamerický temperament měl u mladých děvčat vždy svůj půvab. Ale fakt je, že s vyostřenou prezidentskou kampaní jsem u svých přátel sledoval více než reflexi dění na Facebooku názory na soudobou roli médií, byť jsem si samozřejmě vědom, že tyto dva "nástroje" se dnes vzájemně ovlivňují. Převažovaly dva postřehy:
Zaprvé: Rozhlas, televize, noviny, kdysi považované snad za veřejnou službu, za nositele vyvážených a nezávislých informací, jsou dnes zcela uzpůsobeny vydělávání peněz. Zadruhé: Diferenciace médií podle toho, jakého prezidentského kandidáta podporují, učinila z nich stranické plátky a Zeman má naprostou pravdu, říká-li, že neseriózní jsou média, jejichž šéfredaktoři vyzvou k podpoře jakéhokoli prezidentského kandidáta, a to i v případě, kdyby vyzývali k podpoře jeho osoby.
Mediální analytik Karel Hvížďala v reakci na Zemanova slova upozornil, že na takovém postupu médií není nic zvláštního. Poukázal na skutečnost, že v angloamerickém světě je jev zvaný "endorsement" - výslovná podpora kandidátovi, zcela běžný. Rovněž komentátor MF DNES Michal Musil uvedl ilustrativní příklad, když jmenoval americký deník The New York Times; ten ve speciální sekci sděluje, že od roku 1960 před volbami vždy podpořil kandidáta demokratů na prezidenta.
Mají pravdu. Jenomže Spojené státy jsou za velkou louží a mají zcela odlišné dějiny než Česká republika, kde se občanům po desetiletí přikazovalo, jak mají volit, kde jedním z ústředních hesel předlistopadového režimu, jež se obyvatelstvu hluboce zakořenilo v podvědomí, bylo: "Kdo nejde s námi, jde proti nám."
Podpora jednotlivých kandidátů po vzoru angloamerického světa, "která měla v Česku v případě Karla Schwarzenberga", jak poznamenal jeden můj známý, "charakter propagandy - hysterické publicistické agitky, jež ze Zemana bohužel smyla všechny hříchy a učinila z něj paradoxně Jánošíka", se tak nemusí českému tisku, který na ni přistoupil (výjimky byly), vůbec vyplatit, neboť očima čtenářů může jeho důvěryhodnost klesnout k bodu nula.
Takový názor zastává třeba analytik Petr Žantovský. Podle něj už teď nikdo nemůže vzít do ruky tyhle noviny a říct si, že si v nich přečte nějakou nestrannou informaci. "Svým způsobem se ti pánové v denících zasloužili o velký krok ke konci české žurnalistiky," míní.
U lidí, kteří se považují za inteligentní čtenáře novin a s nimiž jsem o této problematice hovořil, takový názor převládá, i když jsou mezi nimi rovněž podporovatelé Schwarzenberga. "Vyostřené emoce mám doma, nepotřebuju je v kavárně, kde čtu denní tisk," konstatuje jeden z nich.
A v tom lze, myslím si, spatřovat první velkou "výhru" budoucí hlavy státu, jež novináře, jak známo, nemá dlouhodobě zrovna v lásce. Zeman se jim ostatně cynicky vysmál, když s nadhledem prohlásil, že mu média plány nepřekazila, ale naopak mu pomohla, byť nechtěně, když z 90 procent podporovala Karla Schwarzenberga s takovou vervou, až se k nim voliči otočili zády a dali hlas jemu.
