Že v neděli uplynulo přesně pět let od pádu investiční banky Lehman Brothers - 15. září 2008 časně ráno požádal tento globální gigant s ústředím v New Yorku o ochranu před věřiteli -, zaznamenala u nás jen veřejnoprávní a specializovaná ekonomická média. Jan Macháček se sice s předstihem zamyslel nad výročím zbankrotovaných "Lehmanů" v Respektu 9. září, ale o týden později úsilí autora diskvalifikoval týž časopis nesmyslným titulkem na obálce: "Sbohem, krize!" Zrovna v den, kdy se všude psalo, že státní dluh Španělska opět trhá rekordy a blíží se k jednomu bilionu eur...
Jeví se hodně účelovým toto bezvědomí celostátních, především politických a společenských novin, časopisů a webových portálů o klíčové události, která odstartovala největší kaskádu katastrof od roku 1929. Jako by se politiky a společnosti netýkala. O co jde? V nejtemnějších dobách starého režimu se občas vyhlašovalo s charakteristickou dikcí cosi v tomto smyslu: "Odmítáme skeptická témata a zlovolně vybrané soubory informací, které odvádějí náš lid od úkolů, jež vytyčilo stranické a státní vedení." Kdyby se to dnešní papaláši nestyděli říct, řeknou to stejně. Určitě tímto stylem mnozí myslí.
Třetí světová
Poslední velká krize je zajímavá svými zvláštnostmi (dějiny se sice opakují jako tvar lidských rukou, ale vždy s odlišnými "otisky prstů", s odlišnými liniemi vývoje). Můžeme konstatovat, že šéfové centrálních bank - jako první z "papalášů" - si po pádu Lehman Brothers uvědomili, co je ve hře: vlna bankrotů po celém světě, panika investorů, spousta peněz takříkajíc v trapu, zamrznutí úvěrového systému, krevního oběhu ekonomiky. A to všechno v mnohonásobně větších rozměrech, než v jakých se po roce 1929 odehrávala tehdejší apokalypsa, která neskončila ničím nicotnějším nežli druhou světovou válkou. A tak centrální banky v USA, Japonsku a Evropě natiskly peněz jako želez a dosud jimi zaplavují ekonomiku. Aby bylo, co půjčovat (žel, ostře sledovaným bankám se nechtělo). Vlády (dokonce i ta Kalouskova) se teatrálně zaručily za bankovní vklady, aby finanční chrámy nebyly vzaty útokem. A lídři G 20 se usnesli, že se vyhnou válce obchodní i měnové a - válce vůbec. Uf, to jsem si tenkrát oddechl!
Ano, reálná ekonomika beztak šplouchla jako kámen do vody a záchrana bank prohloubila dluhovou krizi, zejména v eurozóně. Ano, stagnace ekonomik, nezaměstnanost a dnešní oslavy sebepitomějšího růstu v dílčí oblasti jsou už únavné. Navíc i navzdory summitům, na nichž Sarkozy piloval kritiku nemorálního kapitalismu až k nirváně, strkanice a třenice přesto nevyhnutelně vypukly (kapitalismus je buď konkurenční, nebo není vůbec). Ale třetí světová z toho tedy nebyla. Alespoň zatím.
Čestný pionýrský!
Také proto je tak důležité rozplést příčiny krize. V tomto punktu je to však velmi smutné. Teoretikům se totalita světa rozpadla na atomy, na nekonečný - a tedy vlastně nepřekonatelný - počet příčin. Vidí to "jednoduše": substandardní hypotéky (subprime) vlivem nezodpovědných chudých domkářů generovaly ztráty "u Lehmanů", jejichž pád zametl s finančním systémem (rozbujelým, nemravným, neprůhledným a odtrženým od reálné ekonomiky, od výroby a nefinančních služeb). To zase potopilo reálnou ekonomiku. Francouzský list Le Monde došel v neděli k tomu, že příčinou krize byl "výbušný koktejl". Příčinou byl silný růst na rozvíjejících se trzích jihu, který podkopal konkurenceschopnost severu. Zároveň se rozpoutaly dlužní dostihy mezi sektorem soukromým a veřejným. Navrch k tomu se prý mezi námi uhnízdila myšlenka, že můžeme konzumovat jen zboží, které vyrábějí jiní, a vydělávat si na to hrou na finančních trzích podle "zaručeně spolehlivých" matematických modelů.
V těchto slovních průjmech však krize vysvětlena není. V podstatě nám říkají: Nepůjčujme chudým ani sami sobě, nehrajme na burze, nevyrábějme explozivní koktejly z ekonomických nerovnováh a finančních nástrojů, ctěme reálnou ekonomiku (málem jsem napsal: pořádnou chlapskou práci), sbírejme skautské bobříky a validitu každé smlouvy potvrďme zvoláním: "Čestný pionýrský!" Dřív se mluvilo o "morálně politické jednotě lidu", dnes málem o morálně politické jednotě ekonomiky (finanční i výrobní). Kdybych to měl říct s Werichem, musel bych takto: Kdokoli přemýšlí tímhle, "je něco horšího než blbec. Je to vůl."
Ahoj, krize!
Bylo a je to přece jinak. Ve finančním systému se otáčelo před krizí a rotuje i dnes obrovské množství kapitálu proto, že výnosy z investic do reálné ekonomiky jsou nízké, z hlediska investorů nekonkurenceschopné. Příklady jen namátkou a letmo: Dávno před americkou hypoteční krizí bylo možné sledovat zpomalení v automobilovém průmyslu. Nebo: Jak dlouho mohou české stavební firmy přijímat zakázky bez jakékoli marže?
A dál: regulace bankovnictví, která je v běhu v Evropě a zvláště v Americe, "boj proti daňovým rájům" atd. jsou zcela nedostatečné ze zásadních důvodů. Jednak omezují nejnadějnější "ložiska" privátních zisků, jednak nekontrolují - a kontrolovat nemohou - veškerý finanční systém. Existuje "stínové bankovnictví" (shadow banking), které zahrnuje všechny firmy, jejichž aktivity jsou podobné bankovním, ale banky to nejsou - a proto také nejsou předmětem regulačních omezení. Zde se nyní točí 67 tisíc miliard (67 bilionů) dolarů, tedy o pět až šest bilionů více než před pádem Lehman Brothers...
Sbohem, krize? Jak o víkendu pravil bývalý šéf Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet, je třeba se stále snažit, aby "současné období nebylo jen přípravou na další krizi". Ale jak se může, Jeane-Claude, snažit člověk, lidský rod veškerý, kterého ani tvrdý pád neprobral z bezvědomí? A jenž zřejmě ani neví, jak se jmenuje a čí jest?
