Slezské písně vyšly konečně v edici, na jakou čtenáři Bezručova podivuhodného díla čekali sto let. Stalo se díky technologickému pokroku. Pouze na papíře by něco takového nebylo možné.
V Ústavu pro českou literaturu vytvářejí (a ve spolupráci s nakladatelstvím Filip Tomáš - Akropolis vydávají) originální knižnici. Sami její tvůrci o ní říkají: "Kritická hybridní edice zpřístupňuje texty novočeské literatury, spojuje knižní čtenářské vydání kriticky ověřeného textu s vědeckou elektronickou edicí na DVD." Takto už akademičtí literární vědci připravili Dílo Františka Gellnera a Dílo Karla Hlaváčka, chystají Máchův Máj. Je to důmyslné pojetí, využívající aktuálních technických možností. Deska v průhledné plastové kapsičce na zadním přídeští je tu jako možnost, nikoli nutnost. Chcete poznat detailní historii prezentovaných textů? Pak usedněte k počítači. Budete odměněni opulentní porcí informací.
Vladimír Vašek, z jehož 22 pseudonymů, kryptonymů a šifer se proslavil jen jeden, Petr Bezruč, byl podivín. Starý mládenec s maskou misogyna, jehož vlastnosti ve skutečnosti neměl. Podle důvěryhodného svědectví mentálně zcela svěží i v devadesáti. Člověk nesnášející publicitu, uhýbající fotografům a zvědavcům toužícím proniknout do jeho soukromí. Když si ho Karel Čapek (jenž ho charakterizoval slovy "důkladný ramenáč") chtěl nakreslit, zachoval se jako dítě: vlezl pod stůl.
Sotva se Slezské písně objevily, stal se z nich bestseller. Trh si žádal další a další vydání, Bezruč jim nebránil, finanční požadavky však neměl žádné: nikdy si nevzal autorský honorář. Podporuje to snad hypotézu, že tvůrcem jádra Slezských písní nebyl on? Ani ne. Spíše se řídil starozákonním příkazem, který si zatrhl ve své bibli: "Aniž bráti budeš darů, nebo dar oslepuje i prozřetelné, a převrací slova spravedlivých." (2 Mojž. 23,8)
Plachý muž s odporem ke komunistům (ale bojící se jim to říct) měl zvláštní zvyk: nespokojil se s čistými reedicemi sbírky, jejíž popularita rostla. Na definitivním znění svých veršů pracoval přes půl století - až do smrti. Připisoval nové básně a opravoval staré. Korigoval i kusy už zkorigované. Škrtal, doplňoval. Měnil hlásky, slova, verše. Neváhal činit vpisky do exemplářů předkládaných mu k podpisu. Mátl textology tak, že se nedokázali (a vlastně ani dnes nedokážou) shodnout na tom, které Slezské písně jsou ty "pravé". První knížka pod tímto názvem (1909)? Nebo snad posmrtné vydání z roku 1958, na němž se Bezruč ještě podílel? Jak to má být? Rektor Halfar? Kantor Halfar? Markýz Géro? Markýz Gero? Takových otázek jsou stovky.
Na papíře teď máme Slezské písně v ideální podobě - podle představy editorů Michala Kosáka a Jiřího Flaišmana "ve spolupráci s Kristýnou Merthovou". A na disku najdeme všechny verze jednotlivých básní publikovaných za Bezručova života. Editoři sami říkají, že v knížce je "znění nikoli ideální, neboť ke zcela definitivnímu, uspokojivému a objektivnímu vydání této sbírky nelze (...) dospět". V jednom mají ovšem jasno: "Ať už se spekulovalo o tom, že Slezské písně napsal Vaškův zemřelý příbuzný, popřípadě tuberkulózní student či - jak se v posledních desetiletích často diskutuje - Ondřej B. Petr, vždy šlo o přiřčení jedné z tvůrčích vrstev Slezských písní autoru-prázdné množině, člověku, s nímž nebyly spojeny žádné jiné doložitelné a inkriminovaným básním blízké texty, vždy šlo o pusté a nepodložené hypotézy."
Písničkář Jaromír Nohavica si s myšlenkou na Petrovo autorství Slezských písní už nějaký čas pohrává. Dokonce veřejně (viz http://www.nohavica.cz/cz/tvorba/archiv/kantor_halfar/kantor_halfar.htm). Teď se mu - a lidem libujícím si v podobných hospodských tlaších - dostalo bohatého studijního pramene. Ale panu Nohavicovi nejspíše není pomoci, upnul se k nepodložené hypotéze a nedovede ji opustit, chová se, řečeno s Bezručem, "jako kury při kokotu".
Je radost číst pečlivě a zodpovědně připravenou edici, byť ne jazykově bezvadnou. Setkání s nesprávnou genitivní vazbou "mimo jediného výtisku" (str. 161) jistě zamrzí dost čtenářů. Vem to nešť.
