Vypadá to nadějně, z plánovaných šestnácti dílů souborného (básnického, prozaického a publicistického, nikoli epistolografického) Díla Jaroslava Seiferta už firma Filip Tomáš - AKROPOLIS vydala svazek číslo 14, současně i čtrnáctý v pořadí (vycházely na přeskáčku), mohutný rozsahem (621 číslovaných stran a ještě pár potištěných, leč nečíslovaných), často překvapivý obsahem. Je rozdělen do oddílů Publicistika (1939-1986), Dubia a Společná prohlášení.
O vyhledání, shromáždění, utřídění a komentování textů z téměř padesátiletého (!) období se přičinil hlavní editor spisů Jiří Brabec, na pomoc si přizval Michala Topora. O odbornou redakci, čteme v tiráži, se postarala Marie Jirásková, o "neodbornou" (tedy: o redakci bez přívlastku) zase Irena Danielová a Filip Tomáš (nakladatel). A když už je řeč o lidech, budiž i o penězích: "Svazek vychází za velkorysé podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, města Kralupy nad Vltavou a Nadace Český literární fond."
Publicistika Jaroslava Seiferta se svou vahou nemůže měřit s jeho poezií, nezapomínejme, že práce v novinách byla až do druhé poloviny 40. let básníkovým zaměstnáním, zdrojem obživy. Deníkářství je únavné pro každého (pokud ovšem redaktor nemá takové výsadní postavení, jaké měl v meziválečných Lidových novinách Karel Čapek), a to i pro člověka, který s prominutím "novinařině" dává vše, nic jiného ani neumí, slouží tiskařské černi do roztrhání těla a nemá ambice "býti básníkem". Pohlížejme tedy na Seifertovy žurnalistické výkony shovívavě (nejen na úlitby totalitním režimům), literární význam tohoto velikána leží někde jinde.
Proč si editoři pod pojmem publicistika představují jen to, co se tiskne na papír, těžko říct. Zcela pominuli média netištěná, rozumí se rozhlas a televizi, kde přece také znají žánr interview. Svazek č. 16 je ohlášen pod názvem Bibliografie - Dodatky. Tam by se dal tento lapsus ještě napravit.
Stará editorská bolest Díla Jaroslava Seiferta se jmenuje nepečlivost. Obtěžuje čtenáře pohříchu i v tomto svazku. Proč je v něm publikováno také Prohlášení Charty 77, ví jistě každý, Seifert patřil k prvosignatářům této významné petice znamenající začátek konce komunistického režimu u nás. Editoři - podobě jako v případě jiných kolektivních prohlášení - uvádějí za textem jména lidí, kteří připojili svůj podpis. Pánové Brabec a Topor se správně rozhodli, že zaznamenají jen první chartisty. "Prohlášení bylo poprvé zveřejněno 6. 1. 1977 (...) s těmito podpisy," říkají známou skutečnost a vyjmenují desítky mužů a žen, mezi nimi přirozeně Seiferta. Jenže nejen podle relevantního sborníku Charta 77: Dokumenty 1977-1989, sv. 1-3 (2007) byli mezi prvními signatáři i ti, které nám seifertovští editoři bůhvíproč zamlčují, například Jiří Hájek, Svatopluk Karásek, František Kautman, Alexandr Kliment, Pavel Kohout, Jiří Kolář, Dominik Tatarka, Josef Topol, Jan Trefulka, Milan Uhde, Zdeněk Urbánek či Ludvík Vaculík. Dost velká jména na to, aby byla uvedena i při eventuálním uplatnění kritéria výběrovosti. Laxnost editorů (jeden to nedbale opsal, druhý to nedbale zkontroloval?) se projevila i v takové drobnosti, jako je změna hodnosti Viléma Sachra: zaznamenávají ho jako generálplukovníka, ve skutečnosti to byl generálporučík. Co s tím? Inu, zase chystaný svazek č. 16 Bibliografie - Dodatky.
Je tu také tištěn málo známý Seifertův pozdrav do Klatov, roku 1979 záslužně zprostředkovaný manželi Evou a Janem Kosovými. Editoři se odvolávají na knížku Bytí s básníkem Jaroslavem Seifertem: příběh (Klatovy 2014), nevědouce (?) o publikaci Jaroslav Seifert: S pozdravením přátelským (Korespondence do Klatov), vydané rovněž manželi Kosovými roku 1996. Seifertův rukopis tam faksimilovaný (viz obrázek) staví editory do problematického světla. "Milí posluchači!" napsal tehdy básník Klatovským. Dnes čteme v Díle JS: "Milý posluchači!" Seifert napsal perem "počátkem listopadu," teď je vytištěno "začátkem listopadu". Rukopisné "Je to sice dost podivné" zkrátili editoři na "Je to sice podivné". Atd.
Za kritické vydání Seifertových spisů, první a pravděpodobně i poslední, musíme být vděčni všem, kteří se na něm pracovně či finančně podíleli a stále ještě podílejí - zbývající dva svazky snad už jsou na obzoru. Jedno je však bohužel jisté. Celý "projekt" (jak se dnes rádo říká), o jehož velké pracnosti nemůže být sporu, měl být připraven svědomitěji.
