Pobyt v nemocnici je riziková životní situace. Všude na světě. Je bezpečnější cestovat letadlem než jít do nemocnice. To je fakt, ne strašení. Má se tedy český pacient bát? V zásadě ne, naše zdravotnictví je kvalitní. Obezřetnost je ale namístě. Pacient neví, kde se jak kvalitně léčí. Bere si lístek do loterie, která je naštěstí laskavá, většinou tedy vyhraje. Část pacientů ale toto štěstí nemá a to není spravedlivé. Některé nemocnice, přesněji konkrétní pracoviště, se mohou srovnávat se špičkovými západními klinikami, jsou však i taková, jimž je lepší se vyhnout.
Proti mnoha jiným zemím má náš člověk jednu výhodu. Prakticky neexistuje žádná nepřekonatelná bariéra - finanční, organizační, územní - v přístupu k nemocniční péči. Je tak široká až bezbřehá, že vytváří nový problém. Je jí příliš. Vidíme to mimo jiné na kampani nazvané "Zdravotnictví volá o pomoc", kterou spustila lékařská komora. Poukazuje na kritický stav personálního zajištění provozu nemocnic. Chybějí zejména sestry, ale i lékaři. Situace je v jednotlivých regionech velice rozdílná. Personální krize je ale jenom polovinou pravdy. Ta druhá říká, že roste počet výkonů, že v nemocnicích léčíme čím dále více a dráže a nevíme, zda je to vždy efektivní a ku prospěchu pacienta.
Méně nemocnic s akutními lůžky by dost možná poskytlo stejné služby, tedy ty, které jsou skutečně potřebné. Zajistil by je menší počet personálu. Část péče lze zvládnout například formou jednodenní chirurgie, ambulantních zákroků, a protože je mnoho výkonů duplicitních, pomohla by i neustále oddalovaná elektronizace (ostatně k tomu všemu nás vyzývá Evropská komise i OECD). Sít nemocnic v Česku potřebuje redukční dietu. To neznamená vyjet s buldozery a nekvalitní nebo zbytná zařízení srovnat se zemí. O co více máme přebujelou akutní péči, o to více podceněna je méně nákladná, ale stejně důležitá péče dlouhodobá. Je tedy třeba část nemocnic transformovat. Ke změně struktury českého zdravotnictví ale chybí politická odvaha.
Tomáš Cikrt, šéfredaktor ZdravotnickyDenik.cz
