Na Silvestra smetla lavina ve Spáleném Žlebu v Roháčích osm Čechů. Jeden, Luboš Materna z Kralup nad Vltavou, přežil, přivolal záchranáře, ale sedm jeho kolegů zahynulo. Hory lidi milují, přitahují je... a zabíjejí.
Každý, kdo v zimě po kopcích chodí, dělá přechody na lyžích nebo sněžnicích, po té zprávě zesmutněl. Lavina může dostat každého, zvlášť když sněží. Riziku se dá všelijak předcházet, ale nikdy ho nedokážete úplně vyloučit, občas prostě musíte opustit hřeben nebo hřebínek a přejít nebezpečný svah. Jediná stoprocentní obrana je v zimě do hor nechodit. Až na to, že třeba na silnici umře nesrovnatelně více lidí než v horách. Ta parta ve Spáleném Žlebu nasekala hodně chyb. Stany si postavili ve žlabu - na místě nejnebezpečnějším, kde pád sněhu nejvíc hrozí. Vyšli si nahoru, vrstvy podupali, pak se vrátili, ale nesešli až dolů, zůstali ve stanech, i když sněžilo a foukalo. Když vycházeli, byl hlášen třetí stupeň lavinového nebezpečí, ale dul vítr a padal sníh, takže se riziko zvyšovalo. To všecko je pravda a dá se říct, že ti lidé vlezli přímo do pasti.
Jenže problém leží i jinde. Tatry jsou v zimě uzavřené, turista nahoru oficiálně nemůže. Ani v létě nesmí mimo cestu na chráněné území. Materna po neštěstí řekl: „Záměrně jsme Horské službě nenahlásili, kam se chystáme. Věděli jsme, že by nám to nedovolili.“ Nemluvil o počasí.
V Alpách, které jsou přinejmenším stejně nebezpečné, vám nic nezakazují. I v zimě tam můžete chodit - na vlastní riziko. Nemusíte se tam plížit, chodíte tam oficiálně, můžete se poradit s chatařem, co si o túře, o přechodu myslí. To je obrovská výhoda. Místní lidé jsou zkušení, sledují ledovce, sníh, vědí, kdy varovat. Uzavřít hory, jak to dělají v Tatrách, je nesmysl.
Jiným se zdá, že je nesmysl v zimě do hor lézt. Omyl. Je to krása, smrtelně nebezpečná vášeň.
