Na explozivní, ve švech praskající a krví zmalované Ukrajině se možná podaří (a možná také ne) zadupat rukama nohama zlého džina zpět do lahve, předtím lehkomyslně odzátkované s přispěním mnoha činitelů. To teprve uvidíme. Mimochodem, jak mohou platit ohlášené sankce proti "strůjcům násilí" okamžitě, jestliže se ti strůjci hemží všude, kam oko pohlédne, u moci i v ulici, nahoře i dole, na západě i na východě, jakož i na zemi a na nebi? Mně se to jeví jako technicky nesplnitelné...
Zaostřeme na to, co lze rozumem postihnout. Vnější znaky "ukrajinské revoluce" (s hnědým historickým harampádím na fanglích, emblémech a uniformách) u jedněch vyvolávají vlnu patetických emocí, u jiných silný odpor k samotnému faktu násilí všeobecně a k jeho fašizoidní polevě zvláště. Tohle pokládám za nutné trochu zkorigovat.
I když se to tak často - a zvláště v Česku - v mnoha ohlasech na současnou Ukrajinu nejeví, revoluce - nelegální aktivní odpor vůči legální politické moci - je od samého počátku základním znakem západní kultury, myšlení i "životního stylu". Revoluce je pilířem Západu. A žádní ukrajinští chaoti na tom nemohou nic změnit, i kdyby vstal sám Stepan Bandera z mrtvých a spatra začal řečnit na kameru CNN.
Tato civilizace vznikla z reformací a revolucí (od nizozemské přes anglickou, americkou a francouzskou až po revoluční "jaro národů" 1848). Stála a stojí na revolucích technologických. A čelila svým vlastním autentickým plodům, revolucím socialistickým (od pařížských komunardů po ruské bolševiky). Ano, čelila jim i fašistickými pseudorevolucemi. Je přitom příznačné, že fašistické či stalinistické kontrarevoluce (anebo "barevné revoluce" s investorskými byznysplány naší doby) byly a jsou nuceny svůj revoluční rozměr přehánět, aby měly podporu zdola a udržely si ji co nejdéle. Od Prohlášení nezávislosti USA přes Prohlášení práv člověka a občana až po Všeobecnou chartu lidských práv (či Listinu práv v Ústavě ČR) víme zpaměti (měli bychom vědět): že "je-li zlo nesnesitelné", potom má lid "právo a přímo povinnost" svoji vládu svrhnout.
Potíž je vlastně jen jedna: Jaké zlo, odkdy a pro koho už je nesnesitelné? Nastala vůbec krajní situace pro krajní řešení? Tohle se určuje vždycky znovu. Tohle vždycky vyvěrá spontánně z reálného života. A ze společenského vědomí, někdy halabala zvenčí do hlav naházeného a před použitím protřepaného až do té hnědé řidiny. A vždycky znovu a znovu jde - řečeno velmi mírně - o politické riziko. Pokud jde o Ukrajinu, stalo se.
Neříkejte však, dobří rodáci, že na vaše slova - a vlastně i na moje - zase došlo. A nevylévejte tuto skákavou civilizaci s ukrajinskou vaničkou. Jinak zůstane Tomáš Masaryk posledním seriózním Čechem, který napsal - a myslel vážně, byť zcela svérázně - dílo "Světová revoluce".
