Očima Davida Jareše
Ublížený Putin hraje divadlo pro domácí publikum

Po několika horkých týdnech zažila Ukrajina doslova žhavý víkend. Ruský prezident Putin vyslyšel volání po ochraně krymské proruské autonomní reprezentace. Prozatímní vláda v Kyjevě ztratila nad poloostrovem kontrolu a postup Ruska označila za vyhlášení války. Zmobilizovala vojenské rezervy a požádala o pomoc NATO a OSN. Evropu zachvátila panika a jeden státník po druhém začali Rusko odsuzovat, zastávat se jednotné a nerozdělené Ukrajiny a volat po diplomatickém řešení krize. O co vlastně Putinovi jde? Chce Krym, chce východní Ukrajinu, chce zpět východní Evropu? Chce válku?

Rusko fakticky kontroluje Krym, chrání svrženého ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče a hrozí, že na prvním místě je ochrana zájmů Ruska a ruskojazyčných menšin. Kam chce dojít? "Vlastně nelze říct, kam míří. Ruská přítomnost na Krymu byla garantovaná, poloostrov jako takový k ničemu nepotřebuje, nic jeho připojením nezíská, přístup k moři má i bez něj," uvažuje politolog Michael Romancov, který přednáší politickou geografii na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity a na Metropolitní univerzitě.

Eskalací konfliktu totiž Rusko ztrácí pracně budovaný obraz, na kterém pracovalo přes dvacet let. "Víc ztrácí, než získá," lakonicky to komentuje Romancov. Příčin, které vedly k Majdanu a ruské intervenci, může být několik.

Jedním z možných vysvětlení může být krize "ručního řízení státu" Vladimírem Putinem, který se pomalu vyčerpává. Monokratický styl Putinovy vlády už nefunguje jako v začátcích. Nebyl by to první ruský vládce, ať už car, generální tajemník nebo prezident, který by odpoutával pozornost od domácích problémů k řešení mezinárodní krize. Nota bene hájení zájmů ruského národa v blízkém zahraničí, které Rusové tak či tak stále považují za své území.

Olympijská uraženost

Vyloučena není ani určitá zhrzenost ruského prezidenta kvůli olympijským hrám, do kterých země nejen investovala gigantické finanční prostředky, ale především to měl být vývěsní štít moderního úspěšného Ruska. "Rusko netouží po ničem jiném víc než po uznání od Západu," říká Romancov a v této souvislosti připomíná, že ačkoli olympiáda v Soči byla úspěšná sportovně nebo organizačně, bojkotem politiků a referováním o ní nesplnila jeden z důležitých cílů.

Dalším důvodem, trochu souvisejícím s prvním, může být pokus otestovat si, co Západ vydrží. Za krymské války v 19. století se Rusko pustilo do osmanské říše s vírou, že jako vítěz nad Napoleonem má vyhráno. Turci, jimž pomohly evropské velmoci, se ubránili a Rusko utrpělo porážku, která ukázala, že je spíš papírovým tygrem. Současné Rusko by mohlo být v pokušení ukázat, že je opět velmocí a že období oslabení po rozpadu Sovětského svazu je minulostí.

Rozbuškou krize byly události v Kyjevě, demonstrace na Majdanu, svržení proruského prezidenta Janukovyče a spor o Krym. Kořeny současné krize vězí podle Romancova hluboko v politice postsovětských zemí, nejen Ruska. Kromě pobaltských zemí nedokázaly státy vzniklé rozpadem Sovětského svazu vybudovat demokratické režimy ani se vyrovnat s existencí opozice. Celý prostor ovládají diktatury, v některých případech tak tvrdé, že by patřily spíš do Afriky. Stylem jejich politiky není demokratická diskuse v "parlamentních žvanírnách", ale autokratické nebo oligarchické pojetí.

Putin se spolehl na Janukovyče - ten hrál podle pravidel, která v regionu platí. Pro vládce je parlament jen formální, spíš obtížný servis obsluhovaný politiky, které "pasou" oligarchové. Na Majdanu však padla kosa na kámen a Janukovyč skončil. Putin ho možná přecenil, nyní ho už nebude potřebovat. Majdan neměl etnický nebo náboženský původ, byl to spíš projev nespokojenosti se stavem ukrajinské společnosti a politiky.

Putin vyhraje

Pokud to tak je, byla by naděje, že krize neskončí rozpadem Ukrajiny, ale nějakou dohodou. Ukrajinské elity si rozdělení země nepřejí, západní země už vůbec ne. Situace na Krymu může skončit s malou pravděpodobností jeho odtržením, ale variant řešení je více, třeba společná správa s Ruskem nebo jeho větší autonomie.

Pravděpodobným vítězem však bude Putin. Zatím se k dění na Ukrajině nebo na Krymu přímo nevyjádřil. Nechal si posvětit zásah armády na Ukrajině, ale oficiálně k ničemu nedošlo. Přestože na první pohled Rusko pálí mosty, používá při tom slovník, který je cizí jeho tradici a chápání politiky. Moskva sice haraší zbraněmi a děsí západní státy, ale mluví o humanismu a odvolává se na lidská práva.

Putinova hvězdná chvíle přijde, bude jednat o ukončení krize tu s Obamou, tu s Cameronem, jindy s Merkelovou. Dovnitř Ruska bude hybatelem dění, který nakonec předloží návrh řešení, jejž všichni s úlevou schválí, "protože přece nikdo nechce válku".

Doma bude vítěz. Otázka je, jestli mu divadlo kolem Krymu zapomene mezinárodní společenství. Ta prozápadní část, poloslepá, má příležitost pohlédnout pravdě do očí. Jiné části světa o Rusku iluze nemají. Číně je jasné, o co jde, o víkendu se žádný čínský představitel neobtěžoval na situaci reagovat. I v této souvislosti je pozoruhodné, že Putin pro svou demonstraci síly zvolil právě Ukrajinu, a ne třeba některou z problematických středoasijských republik. Tam by se totiž ruské zájmy zkřížily s čínskými, což by na rozdíl od štěbetajících Evropanů mohlo zavánět opravdovou konfrontací.