Očima Martina Hekrdly
Uděláme zátah?

Z webového matrixu se dneska dozvíme všechno. Dokonce i to, že útoky klausovských konzervativců na Prague Pride se podobají proticírkevní kampani ČSSD. Že to jsou svým způsobem stejné postoje podobně žlučovitých politických subjektů…

Takzvaná slova do pranice mám rád. Nikoli však ta, která člověka přivádějí ke konsternaci, v níž je nucen se zavřenýma očima cedit mezi zuby: "To snad není, nemůže a nesmí být pravda!"

Všechno, co nám vzali

Snad každý, jehož profesí je slalom mezi kontroverzními názory, prošel vášněmi ostrého nesouhlasu s řadou z nich. Ale skoro - ne-li úplně - všechny  takové názory dokázal rozumný člověk se základním  vějířem znalostí a životních zkušeností pochopit. A tím nejen omluvit, ale často i - alespoň z jejich určitých stránek - ocenit.

Příklad je po ruce: Když někdo dnes vykřikuje "Vraťte, co jste ukradli!", je mi jedno, že zlodějem myslí "bolševika" a těmi okradenými církve, které byly u nás v padesátých letech dvacátého století brutálně vrženy do apoštolské chudoby. A zvláště církev katolická si dokonce musela do jisté míry zopakovat osud svých martyrů za pohanských vlád říše římské. Vím, že výkřik, dožadující se "vrácení ukradeného”, často bývá autentickým ohrazením se proti křiklavým nespravedlnostem arbitrální moci bez skrupulí. Pravda, ti dnešní upřímně  rozhořčení novináři dělají dnes užitečné idioty nedočkavým kšeftařům, kteří církev k apoštolské chudobě posunou znovu. Což netvrdí licoměrně jen "bolševici”, nýbrž  i katolický literární historik Martin C. Putna. Ten Českému rozhlasu nedávno řekl: "Různí takzvaní zbožní podnikatelé už jsou v nitru těch církví připraveni a církve brzy nebudou mít nic. Až budou chudé jako kostelní myši, tehdy může v českých zemích nastat nějaká obroda.”   

Přesto - nebo právě proto - mají "restituční” vášně nadčasový rozměr. Blíží se totiž doba, kdy nabude na váze čím dál hlasitější požadavek veřejnosti, aby - tentokrát nebolševici, případně bolševici s opačným znaménkem - vrátili, co si nakradli v posledních dvaceti letech. Kradli přece i formou otevřené kriminality,  hlavně však prostřednictvím naoko zákonných tendrů či zcela legálních privatizací. Kradou i skrze DPH. Natož "reformou” zdravotnictví, chystaným vyvedením prostředků z průběžného penzijního systému či "vyrovnáním s církvemi". Myslím, že verše z Nohavicovy písničky synu Jakubovi jsou obecně platné: "Jednou všechno, co nám vzali / zpátky k nám se přikutálí / Zaklepe to u dveří / smutný ten, kdo nevěří."

Písek v očích

Příklad druhý: kontroverzní a našimi liberálními intelektuály odsuzovaný názor, který  Václav Klaus stáhl do pohrdavého termínu "homosexualismus". I ten umím pochopit, ba ocenit. Ne však z týchž důvodů, které hlavě státu zajišťuje  "podporu z lidu”, jenž je pohoršen cirkusem "extrémistů” sexuální menšiny. Tento lid povýtce už nepohoršuje, že mladí "heteroušové” se okatě a věru extrémisticky muchlují. Že se vlhce líbají, ba přímo po sobě lezou v prostředcích městské hromadné dopravy a kdekoli na veřejnosti, a to 360 dnů v roce a 24 hodin denně.

Pamatuji ještě doby, kdy starcům a stařenám jako drn vyschlým vadilo i tohle, ač to nebylo "proti přírodě”.  A dnes je jímá "nevolnost” (a to i kritiky Klausovy homofobie), nad podivně postrojenými chlapy (gayové pohoršují víc než lesby, jimž Písmo svaté ničím nevyhrožuje), kteří demonstrativně - jednou jedinkrát v roce - předvádějí vlastní vnitřní svobodu. Provokace, jen co je pravda. Dělá-li se z něčeho nevolno mně, pak je to zažraný sebeklam nás Čechů, že jsme pro svět bezmála vzorem liberálních přístupů a tolerance. Opak je pravdou a Klaus to ví. A bude na naší ryzí nesnášenlivosti stavět svůj postprezidentský politický vliv.

Ale pozor! "Homosexualismus” je vlastně podmnožinou Klausem rovněž nenáviděného "ngoismu”, jak označuje činnost bezpočtu nevládních organizací (NGO - Non-Governmental Organization). Různé aktivity NGO, od životního prostředí přes problémy uprchlíků či sociálně vyloučených až po otázku diskriminace žen či etnických a sexuálních menšin, jsou vážným problémem nejen pro konzervativní myšlenkový skanzen, ale také pro autentickou levici. Jde totiž skutečně o "ismus”, o ideologii, která otázky zásadní společenské změny a hledání alternativ rozměňuje na drobné, na různá dílčí (ne)řešení. Sociální otázku, zvláště palčivou v době krizí, dluhů, recesí a stagnací,  převádějí NGO na problémy "societální”, dílčí, částečná, menšinová a - okrajová!

"Homosexualismus” předstírá, že neexistují bohatí homosexuální vlastníci bordelů v Rotterdamu nebo v Manile s homosexuálním (ale i heterosexuálním) "proletariátem”. Sype nám písek do očí, kdokoli vzbuzuje dojem, že deklarovaná tolerance k menšině na ulicích zásadně řeší sítě závislostí, nerovností a bezpráví. Tyhle totalitní sítě  nevyplývají z planých řečí, ale z reálných podmínek života - života v bordelech,  pornostudiích a ostatních firmách, v romských i jiných chudinských ghettech pro lidi "vyloučené”. Vyplývají z reálných vztahů mezi centrem a periferií v každém městě, v každém státě i na celé Zemi. Vypláchněme si oči.

Druhá "podzimní revoluce”?

Je tedy podle mě možné najít jakési zdravé jádro v restituční vřavě spravedlnosti. Nebo i v tom Klausově nose ohrnutém nad "nevládkami” a skrytými "ismy” pod duhovou zástavou. Je ale vyloučeno uznat položení jakéhokoli rovnítka mezi výpady homofobního konzervatismu na jedné straně a billboardy sociální demokracie proti zákonu o vyrovnání s církvemi na straně druhé. Všichni, kdož tak činí, trpí hlubokou ztrátou historické paměti - stejně jako představitelé církví, kteří zase přirovnali billboardové hecování voličů k produkci Gottwaldova Československa a Hitlerovy třetí říše.      

Zákon přece není jenom jakýmsi - třeba nepovedeným - výronem přirozeného práva na majetek církví a náboženských společností, není jen dalším "zmírněním některých křivd” způsobených minulým režimem. Kromě nového originálního pokusu o rozkrádání tomboly v české privatizační dupárně jde o přepisování dějin Masarykovy republiky. Ta už pouhý rok po svém vzniku zahrnula církevní majetek do první pozemkové reformy a po celou dobu své existence dokázala s Vatikánem dosáhnout nanejvýš kompromisu ("modus vivendi”).

Planýrování dějin moderní české společnosti a hloubka vymítání historické paměti jdou dnes  mnohem dál. Hnací silou zrodu československé státnosti, kterou poslední český stát ústavně - včetně symbolů - zdědil, byla originální protestantská tradice a liberalismus, jenž českou otázku spatřoval v "otázce sociální”. Masaryk zaklenul pilíř našeho bytí Janem Husem s jeho protipapežskou pravdou, J. A. Komenským s jeho pobělohorským exilem a Karlem Havlíčkem s jeho Kutnohorskými epištolami, ve kterých na katolické církvi nenechal suchou nit. Pravda, která vítězí na prezidentské vlajce, není majetkem katolíků a konzervativců.

Ovšemže nějaký kompromis potřebuje i tato doba. Zákon o "vyrovnání” je však extrémním vzdálením současných šafářů české společnosti jejímu charakteru a jejím aspiracím. Podobné vychýlení směrem k pravicovému konzervatismu zažila tato společnost předtím jen jednou: v době takzvané "podzimní revoluce” po Mnichovu 1938, kdy se v této zemi - z vnitřních českých zdrojů - vytvářely autoritářské a totalitní struktury. Tón jim udávala extrémní pravice, zatímco katolická církev a její intelektuálové žehnali antisemitským smečkám, které proklínaly "bezbožnou” Masarykovu republiku a fakticky uštvaly k smrti Karla Čapka. Když se dnes v boji proti "totalitním” praktikám ČSSD za zády homofobního arcibiskupa Duky šikují evangelíci i židovská obec, ztratili paměť. Dočista zapomněli, kdo před válkou žehnal vljakařskému antisemitismu. A proč to po válce zrovna nebyly proticírkevní plakáty padesátých let, které Čechům na komunistech vadily ze všeho nejvíc…

Možná už tehdy se pomalu nerodil jenom Jaromíra Nohavica, ale i slova výše citované - a mnohem, mnohem pozdější - písně oslovující syna Jakuba (Kubu, Kubíka) za každým veršem: "Zloděj chodí tiše / podrážky má z plyše /… /To tak nenecháme / my je pochytáme / Uděláme zátah / budeme jim v patách…