Očima Martina Hekrdly
Velikonoce poprvé

Dlouhé velikonoční volno snad politiku "hodí do klidu". I když si strany naší vládní koalice budou pilovat podklady pro jednání, na jakém základě mají do voleb ještě vůbec vládnout. I když se Italové - měsíc po volbách stále ještě bez vlády - zamyslí nad přítmím slepých uliček. A Francouzi zase nad svým prezidentem, jenž neřádně reaguje na pád své popularity a možná jej ani nevnímá. Máme čas vztyčit alespoň v náznaku historické kulisy. Doby a místa Ježíše Nazaretského.

V té době byli takzvaní farizeové příslušníky jedné z politických, nábožensky profilovaných stran v Izraeli, které usilovaly o moc a vliv "hecováním" společnosti. A skutečně v tehdejším globalizovaném (římském) světě farizeové dosáhli řady úspěchů.

Kupodivu v tomto snažení projevovali odpor k prostému lid. "Člověk z davu" se přece zabývá všedními záležitostmi, a to i pochybnými. Nadává na vládu, šéfy, poměry. Krade, byť přitom jen paběrkuje. Nepatří k těm, kdož ve velkém tunelují, vydělávají na státních zakázkách, "optimalizují daně" a neustále zvažují, co je císařovo (co patří státu) a co božího (jim). To farizeové položili Ježíšovi otázku, zda je správné platit daně, aby ho pak "napráskali" nahoru. Nebo aby ho aspoň donutili k vyhýbavé odpovědi: "Dejte císaři, co je císařovo, a co je božího Bohu." Strhli ho tak trochu na úroveň vlastního pokrytectví. A pak ho - jsem si tím jist - "rozmázli" v novinách...

Průměrný člověk se farizeům jevil odpudivě. Prodává svoji práci, ba i tělo. V "občanské společnosti" splývá raději s davem, mizí v anonymitě zástupů. Před mocnými účelově lže, aby si za rohem či v diskusích na internetu (tehdy ovšem v šeptandě na tržištích, starověkých to uzlech informačních dálnic) od plic ulevil. Samé takové nepřístojnosti činil onen "lid země" (hebrejsky ´am ha´árec) už před dvěma tisíciletími. Proto dodnes mluvíme - jako farizeové - o "přízemních" lidech či spodině. O lůze, chátře, sebrance nebo holotě. Nejnověji pak o "sockách" a "příživech". Žádné podbízení, pryč s populismem!

Farizejský program

Ti lidé ale byli Ježíšovými "voliči", elektorátem nové víry. "Kdo jsi čistý, hoď kamenem!" Tato replika zakladatele křesťanství mířila vysoko, na mnohem větší špínu, s ničím nesrovnatelnou. Už tehdy šlo o "společnost nesouměřitelnosti", jak pro naši dobu porovnal ty nahoře s těmi dole sociolog Jan Keller. Nic nového pod sluncem.

Zřídka byli farizeové vládnoucí stranou, většinou dřepěli v opozici. Politologové by dnes ale řekli, že přesto - podle míry svého vlivu - alternovali u moci. Měli své "think-tanks", rabínské školy, v nichž pracovali experti (takzvaní zákoníci) na programových vizích (proto evangelia ve svých lamentacích proti této straně vždy jedním dechem uvádějí: "zákoníci a farizeové"). Prosluli teorií jakéhosi "panství práva" (božího). Zákon je třeba naplnit, i kdyby přitom země lehla popelem. Pakt stability na starověký způsob...

Farizeové tvrdili, že Mesiáš (Spasitel) přijde v okamžiku, kdy aspoň jeden jediný den bude celý národ Zákon dodržovat. To se stát nemohlo. To se nikdy nestane (to si snad nemyslí ani Bradáčová). Farizeové se jím také řídili pouze naoko, povrchně. Zato teatrálně, "na kameru" (všem na očích) všech 248 přikázaní a 365 zákazů (Ježíš nedržel ani půst) plnili. Kam se na Zákon hrabe Brusel (anebo na náš boj proti korupci Strakova akademie). Ale uvnitř bylo prázdno, šlo - jak kázal Ježíš - o "nabílené hroby".

Křížová cesta

Druhou velkou stranou starého Izraele byli saduceové, vyhranění konzervativci, aristokraté a velekněží. Skutečná vládnoucí vrstva. Vlastně stáli napravo od farizeů, kteří jim splývali se "sprostým davem" a které nazývali "pokolením ještěrčím". Důkaz, že kritiky zprava i zleva často splývají. Ale farizeové se zase shodli - v jejich případě ovšem s notnou dávkou pokrytectví - s učedníky Kristovými, že saducové nemají žádnou mravní opravdovost. Že Zákon ohýbají podle situace a svých momentálních zájmů, včetně zdůvodňování přepychu i těch nejvynalézavějších rozkoší. Zatímco farizeům se mesiášká budoucnost vzdalovala de facto (nerealizovatelná podmínka), saduceům se vzdalovala takřka vědomě. Vysoko vynášeli - pod cizím panstvím - vlastní osobní svobodu. Pouze oni totiž měli k jejímu naplnění dosti moci, vlivu a prostředků...

Oblékat pozdější epochy - i tu dnešní - do historických kostýmů, je samozřejmě vždy ošidné, protože nepřesné. Ale Ježíšova "třetí cesta" přežívá dodnes mimo jiné proto, že základní paramatery "nevolitelnosti" údajných "alternativ" přežívají. Včetně toho, že stále kdokoli, jenž se vymyká, musí jít z kola ven. Absolvovat nějakou křížovou cestu.

Atmosféra různých - i "liberálnějších" - podob výstupů na Golgotu je podobná. Nejen v minulém režimu mohl s plnou účinností zazpívat folkař i farář Svatopluk Karásek: "Vy silní ve víře/ a v Písmu kovaní!/ Když začnou hubit Pastýře,/ kde jste schovaní?/ Tam k místu lebek/ sám nese svůj kříž/ a ty se zas´ krčíš v davu,/ zas´ jen přihlížíš..."

Ale velkolepá podívaná to tedy být musela. Už při premiéře.