Ostravský lid se opět nechal opít rohlíkem. Respektive muzikou, takže největší znečišťovatel ovzduší se místo protestů nakonec dočkal aplausů.
Nechceme dříve umírat. Nechceme žít ve městě s nejznečištěnějším ovzduším v Evropě. Nechceme mít nejvíce astmatických dětí na světě. To jsou vzkazy, které mladí Ostravané (především vysokoškoláci) obvykle posílají z ekologických demonstrací českým politikům i majiteli ostravských oceláren ArcelorMittal Lakšmímu Mittalovi. Na festival Colours of Ostrava si ale studenti přišli jen nadšeně zatančit, ačkoliv druhé hlavní pódium festivalu neslo název ArcelorMittal stage. Tedy po největším znečišťovateli ovzduší.
Ostrava tak nehorázně protančila jedinečnou šanci, jak dát zbytku republiky vědět, že tohle město se dusí. Jindy akčně protestující studenti se totiž u ArcelorMital stage vzmohli jen na nadšený potlesk pro hvězdy světového formátu typu Kronos Quartet či Parov Stelar Band. Přitom stačilo před vstupní bránu festivalu postavit infostánek a stručně vysvětlovat lidem ze všech koutů republiky, že v tomhle městě nejsou dodržovány české ani unijní zákony. A případně nabídnout petici proti indicko-londýnskému miliardáři Lakšmímu Mittalovi, který Ostravu považuje za smrdutou výspu světa, kde je lidem stejně fuk, co dýchají.
Bohužel, do jisté míry má dolarový miliardář Mittal pravdu. Demonstrace proti ocelárnám navštěvuje maximálně pětistovka převážně mladých aktivistů, třebaže polétavý prach, rakovinotvorný benzo(a)pyren a další látky z ArcelorMittalu dusí až milion obyvatel této průmyslové aglomerace: nejvíce však 300 tisíc obyvatel Ostravy. Zákon přitom povoluje dýchání smogu maximálně 35 dnů v roce, což je norma, kterou si sám ustanovil stát. Jinak řečeno, limity denních koncentrací pro polétavý prach (PM 10) nesmějí být překročeny více než pětatřicetkrát. V ostravských Radvanicích, které leží hned u bran oceláren, ale bylo letos "vydýcháno" už koncem února a v řadě dalších čtvrtích se tak stalo záhy poté.
V Ostravě se tedy žije mimo zákon, jenže organizátoři původně nezávislého hudebního festivalu adorují největšího místního "smraďocha" čili znečišťovatele. A protože aktivisté zaspali, tiskové centrum festivalu pražským novinářům namluvilo, že Ostrava je už dávno "vyhaslým ocelovým srdcem republiky", což média spolkla i s navijákem a toto slovní klišé do zblbnutí papouškovala. Z areálu opravdu vyhaslých Vítkovických železáren to ale přitom k fabrice ArcelorMittal nejsou ani dva kilometry. A tam ocelové srdce ještě pořádně bije. Dokonce s takovou silou, že svým tlukotem dokázalo přehlušit všechny kritiky továrny a bohatým sponzorským příspěvkem i Zlatu Holušovou, kdysi docela sympatickou pořadatelku opravdu svobodomyslných hudebních setkání.
