Očima Martina Hekrdly
Volby každý den

Na volební lístky se spotřebuje 400 tisíc kilogramů papíru (standardního novinového). Kdyby se této hromady zmocnil zlovolný jedinec a prodal třeba do sběrných surovin, přišel by si dnes zhruba na 720 tisíc korun. Ostatně nás tam zvou: "Myslíte si, že výkup papíru je dnes již dávno minulostí? Kdepak. Sběr papíru je stále velmi aktuální," stojí psáno u ceníku na "časopisy, noviny, kartony a smíšené papíry". Volební lístky a stranické programy (nezbadatelný počet tun) netřeba třídit: odpad je to stejnorodý.

Ne, nechci zpochybňovat rituál voleb. Je hezké sledovat volební klání v sousedním Německu, které vypukne už o tomto víkendu. Levicový Peer Steinbrück (SPD) v něm překvapivě dotahuje favoritku a stávající kancléřku za CDU/CSU Angelu Merkelovou.

To je divné, protože Steinbrück dělal dlouhé čtyři roky ministra financí ve velké koalici řízené Merkelovou (2005-2009), a přitom se činil skoro jako náš Kalousek (a jako náš Topolánek tehdy vyhlašoval, že počínající krize se týká jen Ameriky, v žádném případě Evropy). A tak na ostré Steinbrückovy kritické výhrady k současné pravicové vládě mohla Merkelová vždy jen odtušit: "Ale pro tohle jste sám hlasoval." Nebo: "Tohle vaše SPD podpořila." A přesto kancléřka ztrácí. A přesto přízeň veřejnosti pořád víc sklízí ekonomicky vzdělaný sociální demokrat, jenž za poslední tři roky - kromě stálého boje za lid - uspořádal 74 přednášek pro Deutsche Bank, Citigroup, BNP Paribas, JP Morgan a podobně (a za každou dostal na dlaň aspoň 15 tisíc, zpravidla však 25 tisíc eur, v přepočtu tedy mezi 390 až 650 tisíci českými korunami). Voliči volí vyvolené.

Poslední článek řetězu

Možná jsou důležitější jiné věci než "pluralitní" přebírka podobných pánů (a dam) vůlí lidu vyjádřenou ve volbách. Nejsou na světě jen politikové a jejich - státní i partajní - byrokraté. Nejen v Česku žijeme ve složitě strukturované, sociálně rozdělené společnosti. A nejen u nás je to tak (a někde ještě mnohem hůř), že platy manažerů a zisky vlastníků jsou rovnocenné (v reálných veličinách) s manažery a vlastníky německými. A že náklady práce - výdaje firem na jednotku času a "lidského kapitálu" (na hodinu a zaměstnance) představují jen zhruba třetinu nákladů německých.

To není fér. Je to urážlivé. Člověk tak nějak chápe, že nemůže vědět všechno o všem a že leccos je přístupné jenom pro někoho (hlavně, že pro každého je tu něco). Člověk rozumí, že ve společnosti existují různé - různě kvalifikované - činnosti a že v dělbě práce z toho plynoucí bývají klíčové "uzly" dlouhého řetězce výroby, rozdělování, směny a spotřeby jednoduše obsazeny společenskou menšinou. Člověk i uzná, že tato menšina je holt tvořena lidmi schopnými, všehoschopnými i parazity, kteréžto hořké směsi není možné zabránit. Ale šokující je neochota kapitánů průmyslu, uhlobaronů i magnátů čehokoli - tohle jsou vždycky mocní lidé, zatímco z politiků jsou takovými jen někteří - podělit se spravedlivě, tedy bez přezíravé arogance a se znalostí lidské míry, o své zisky i ztráty s bezmocnými a závislými. Třicet poválečných let (1945-1975) se ale vyspělý svět právě tak choval a především v těchto letech si Západ takříkajíc udělal jméno na chátrajícím "komunistickém" Východě. Ale když i na Východě a také v této zemi konečně vypukla svoboda, najednou shora padala slova jako "lůza" či "chátra". Všude se rozmohli karatelé davů. Dřív by je to ani nenapadlo, dřív by si nedovolili...

Když si takhle dnes nahoře drží nos, zavírají oči a ucpávají uši cupaninou, poukazujíce na "situaci na trhu", má to každopádně své "neočekávané" důsledky. Jeden jsme viděli v úterý při demonstraci moravskoslezských horníků z OKD v Ostravě. Budovu, která byla ještě nedávno sídlem firmy, vzali útokem, což odborový předák Jaromír Pytlík komentoval rezignovaně: "... ti kluci jsou natolik rozzlobení, že závěr byl trošičku jiný, než jsme očekávali. Bohužel vtrhli do budovy OKD, nějaké škody tam způsobili."

Nikoli. Jen se na škodách - řekl bych - podíleli. Jen zafungovali jako poslední článek "škůdcovského" řetězu, při němž je slyšet už jen pouhý zvuk tříštěného skla. Jejich útok byl "tržním výstupem" i výsledkem konání všech, kdož automaticky přenášejí veškerá rizika i ztráty společenského vytváření hodnot na "chátru".

Permanentní olympiáda

Antisystémové torpédo umístili horníci na průčelí napadeného domu: transparent, jenž nikdo - také ne žádný šéfodborář - na kameru ani nezopakoval, natož komentoval. Bylo třeba text přečíst na místě nebo rozluštit z fotografií: "OKD bez Bakaly. Dejte šachty těm, co na něj roky makaj´!" Komunistická utopie? Ne. Jenom logická úvaha, ba i ekonomická rozvaha; vždyť lidé z vedení OKD, kteří rozhodli zkrátit všem horníkům příjmy o 20 procent, chystají agónii jediného Dolu Paskov. V něm se ale nachází kvalitní koksovatelné uhlí, které je na trzích stále dražší a pro producenty čím dál zajímavější. Podivné je to.

Možná však tato demonstrace ekonomického vhledu a odborné kompetence horníků, při níž si vystačili se selským rozumem, je především obranou uražených a ponížených "prostých lidí". Jsou uraženi a poníženi strachem ze sociálního propadu, který může být už jen čekáním na exekutory a smrt. Jsou poníženi zneuznáním nebezpečné a těžké práce, o jejímž významu a věčných perspektivách je vodily za nos (nebo je také korumpovaly) různé režimy. Ve hře je základní lidská důstojnost, kterou v nedávných stávkách desítek tisíc zaměstnanců Hyundai předvedli Jihokorejci. Samozřejmě, že žádali, aby se automobilka s nimi podělila o zisky (v přepočtu asi o 50 miliard korun). Chtěli však také, aby firma služebně nejstarším zaměstnancům udělila - zlaté medaile!

Myslím, že u nás už nerozhodne, "daj´-li nebo nedaj´-li medaili". Ale neškodilo by, kdybychom si i v Česku uvědomili, že jediné skutečné volby - ta permanentní olympiáda dějin, ten věčný zápas mezi člověkem a onucí - nepořádají se jednou za pár let před urnami se státním znakem. Tenhle "svátek demokracie" probíhá každý den.