Očima Marka Přibila
Volební povinnost. Komunistická manýra?

Vrátím se ještě k minulému týdnu, respektive k prezidentu Miloši Zemanovi, který věren svému stylu vhodil do politické arény další kámen. Veřejně se vyslovil ve prospěch obnovení volební povinnosti.

Ministr zahraničí a místopředseda sociální demokracie Lubomír Zaorálek začal vzápětí cosi "žvatlat" o tom, jak je spokojen s šedesátiprocentní volební účastí. A že je lepší než 98procentní za komunistů, protože tak vysoká volební účast je podezřelá. Nato připomněl povinnou volební účast z dob ČSSR.

Ale v ústavě z roku 1960 nenajdeme volební povinnost. Ani sankce za volební neúčast. Najdeme ji však naopak ve volebním systému první republiky daném československou ústavou z roku 1920. Ostatně připomeňme nejprve několik hříšníků.

Volby se podle ústavy konaly v neděli. To pro leckteré voliče znamenalo vážný problém. Sankcím však podle dobových úředních aktů neunikli. A to ani kněží, jak dokládá případ faráře Československé církve bratrské z Pusté Rybné. Byl odsouzen k pokutě 20 Kč nebo k jednomu dni vězení za to, že se v roce 1925 nedostavil k volbám, jelikož nechtěl porušit boží přikázání. A to bez ohledu na jeho vysvětlení, že je více poslouchat Boha než lidi - tedy přikázání "Pomni, abys den sváteční světil".

Postihu neunikl ani Josef Čadílek ze Štarnova, jenž byl podle dokumentace ministerstva vnitra v roce 1925 okresním soudem v Olomouci odsouzen k pokutě 500 Kč nebo k 25 dnům vězení. Sice se dostavil k volbám, ale odmítl odevzdat hlas s poukazem na to, že nezná všechny kandidáty na hlasovacím lístku, a tudíž jim nemůže v souladu se svým svědomím hlas odevzdat.

Nejde jen o neznalost Zaorálka, co za komunistů bylo či nebylo. Miloš Zeman politiky i občany postavil před otázku vztahu občanských práv a občanské odpovědnosti. Před otázku nikoliv novou, jak dokládají nejen dějiny první republiky. Zemanův balvan v české politické aréně totiž souzní s voláním evropských sociálnědemokratických myslitelů po nové společenské smlouvě založené na propojení zodpovědnosti a práv (například Anthony Giddens, Třetí cesta a její kritici, vydaná v roce 2002).

Tváří v tvář Zaorálkovu žvatlání se sice Zeman muže jevit jako nestvůrný Leviathan, ale jen proto, že na rozdíl od naší "koaliční elity" je sečtělý a přemýšlivý, nikoliv pletichářsky populistický.

Myslím (a to i jako poměrně častý nevolič), že bychom neměli tuto myšlenku i historickou zkušenost nechat zapadnout. Úvaha, že volič považující volby za něco na způsob nákupu v hypermarketu by měl za toto chování zaplatit třeba stokorunu, není drastická. Je pouze připomenutím, že i nezodpovědnost něco stojí. Je prostě nad čím se zamyslet. I nad tím, že opojné slovo svoboda souvisí s otázkou, k jakým cílům ji máme využít.