Teprve revolucí na Majdanu se Ukrajina odtrhla od dědictví Sovětského svazu, za což se Rusko pomstilo válkou. Je to podobná situace, jako by rok po sametové revoluci v roce 1989 držela ruská armáda separatistickou Ostravu a kolem řek Odry a Moravy pomalu postupovala k Olomouci.
Nedělní vyvrcholení oslav na kyjevském Majdanu je i výročím pádu Sovětského svazu v myšlení ukrajinských politiků, tím i v hlavách většiny prostých Ukrajinců. Vymítání Lenina, Marxe a Engelse z ukrajinských měst nyní oceňují i evropští demokratičtí politikové, kteří v neděli dorazili do Kyjeva.
Ukrajina má nesmírně komplikovanou historii, která se zrcadlí v dnešním válečném konfliktu. Velká část Ukrajinců se totiž dlouho nedokázala smířit s pádem komunistického Sovětského svazu, jehož dědictví jim zatemňovalo mysl i desítky let po vzniku samostatné Ukrajiny v roce 1991. "Sovětský ráj" totiž skončil, skutečnou parlamentní demokracii, občanské svobody, všeobecná lidská práva ani soudní či podnikatelskou transparentnost ale Ukrajinci nedostali. Zato zemi léta řídili vlády a poslanci, kteří na povel poslouchali oligarchicko-mafiánské struktury napojené na Moskvu, přičemž největším nepřítelem tohoto systému byla právě svobodná občanská společnost.
Jenže Ukrajina neleží za Uralem a o svobodném světě začínajícím za Lvovem se snilo stále více. A před rokem na Majdanu konečně nahlas zaznělo, že i Ukrajinci touží po demokratických hodnotách, na kterých stojí třeba sousední hrdé, sebevědomé a svobodné Polsko. Jenže vypudit všem Ukrajincům z hlavy Sovětský svaz, to je práce na léta. Před Vánocemi jsem třeba pobýval pár dnů v Dněpropetrovsku, tedy na ukrajinské straně válkou zmítaného Donbasu, a milionovým městem jsem procházel dosti udiveně, neboť jsem vstoupil do skanzenu komunismu. Hlavní třída dosud nese jméno Karla Marxe, jinde v centru mají Liebknechtovu ulici (spoluzakladatele německé komunistické strany) a Dzeržinského třídu (zakladatele sovětské tajné policie). Spal jsem v hotelu ve Vorošilovově ulici (Stalinův blízký spolupracovník a spolustrůjce katyňského masakru), na kterou navazovala Fučíkova ulice a Leninovo nábřeží.
Majdan však přece změnil i Dněpropetrovsk a v centru byla alespoň stržena obrovská socha V. I. Lenina na Leninově náměstí, které už má název náměstí Hrdinů Majdanu. Ne všem se ale zničení Lenina líbí, takže u prázdného soklu je patrné, jak do války s Ruskem přivedl Ukrajinu i konflikt mezi vlastními občany. Střet demokratů se snílky o blahobytu pod rudou sovětskou hvězdou. Vždyť lidé v Luhansku si záhy po Majdanu přišili rudé hvězdy i na prapory a vyšli do ulic, aby se pustili do boje za čtvrt století neexistující Sovětský svaz.
"Kdybychom neměli konflikt mezi sebou, nemohla by ho využít ani Moskva," slyšel jsem na Ukrajině. Ruský prezident Vladimir Putin skutečně neváhal ani vteřinu a prosovětské separatisty opatřil zbraněmi a falešným slibem, že sovětské časy umí vrátit. Pak poslal vojáky a rozpoutal krvavou válku, které se v Česku ještě pořád alibisticky říká krize. Putin byl rychlý a boje začal dříve, než mohl Kyjev lidem z Donbasu vysvětlit, co je to vlastně ta demokracie. "Demokracie se u nás teprve rodí," přiznává totiž třeba Boris Treigerman, zástupce dněpropetrovského gubernátora. "I lidská práva. Vy už je znáte, my se je teprve učíme poznávat," říká.
V Dněpropetrovsku jsem před Vánocemi narazil i na pamětní desku připomínající Leonida Iljiče Brežněva, který ve městě začínal stranickou kariéru. V srpnu 1968 pak poslal do Prahy tanky, protože na pražském Majdanu (vlastně Václaváku) se volalo po svobodě slova, shromažďování a pluralitní demokracii. Značná část dnešních obyvatel České republiky ale na pokoření staré šestačtyřicet let úspěšně zapomněla a v konfliktu na Ukrajině nepochopitelně fandí Moskvě.
Dobrá tedy, lidská paměť je příliš krátká, zkusme si představit jiný a mladší dějinný příklad. Majdanem byly i události na Národní třídě z listopadu 1989, po nichž konečně padl komunistický režim v Československu. A protože jsem z Ostravy, dost dobře si pamatuji, že většina obyvatel města pražské demonstrace odsuzovala a volala po udržení starých pořádků, přičemž několik tisíc komunistů dokonce ještě v prosinci 1989 dokázalo v centru Ostravy uspořádat demonstraci proti nelegálnímu převratu. Viděno paralelně s dnešní Ukrajinou, ruská armáda tehdy mohla snadno vyzbrojit ostravské separatisty, poslat jim z Libavé tanky i tankisty a zahájit válečný konflikt s demokratickou Prahou, většinou Čech a Moravy i s Bratislavou. Podle Moskvy by ale oficiálně neválčili ruská armáda, nýbrž výhradně rozlícení horníci, hutníci či traktoristé z Ostravy a okolí.
