Očima Marka Přibila
Zeman a Klaus jako Putin a Medveděv

Když v roce 2011 tehdejší ruský prezident Dmitrij Medveděv označil svého nástupce, měl se jím stát jeho předchůdce v úřadu Vladimír Putin. Putin naopak navrhl, aby to byl právě Medveděv, kdo povede stranu Jednotné Rusko do parlamentních voleb.

Obdobnou situaci lze nyní spatřovat svým způsobem i u nás. Po bouřlivém a skandálním odchodu vlády Petra Nečase jsme svědky vnitrostranického boje uvnitř ODS, který vede k destrukci této politické strany před předčasnými volbami. Je třeba se ptát, komu to prospívá. Nabízí se odpověď, že levici jako celku. Ale i ona má své vnitrostranické problémy. Etablovaná politická strana, jakou zcela jistě ČSSD je, řeší ve své rozdvojenosti na Sobotkovce a čím dál silnější křídlo Zemanovců svá zásadní vnitrostranická dilemata.

Nové a vznikající partaje jsou zase nečitelné a spíše než o politické strany, mající jasný cíl a program, jedná se o marketingové projekty podnikatelských subjektů v pozadí. A ty, jak víme z historie, nesledují vždy ani tak prospěch společnosti jako spíš naplnění vlastních pokladen ze zbytku eráru.

Tato situace, daná personální vyprázdněností české politiky a jednotlivých stran na pravici i levici, tou vyprázdněností, o níž Zeman tak rád hovoří, významným způsobem vynáší do popředí za nenápadné podpory Hradu jedinou figuru - Václava Klause, jemuž to zcela jistě není proti mysli. Přestože se doposud nijak konkrétněji nevyjádřil, je zřejmé, že on bude tím mužem, jenž bude mít na pravici hlavní slovo. A to z jednoho prostého důvodu: na rozdíl od ostatních je nositelem nějaké dlouhodobější vize bez ohledu na to, ať se nám to líbí, nebo ne.

Ale co spojuje oba muže, jak hradního pána Miloše Zemana, tak Václava Klause? Pomineme-li jejich působení v Prognostickém ústavu Akademie věd na konci 80. let a jejich společné angažmá v politice za posledních dvacet let, lze nalézt ještě jeden společný znak. Přestože působili na rozdílných stranách politického spektra, oba utrpěli těžké osobní rány, které jim uštědřily jejich vlastní strany. V případě Václava Klause šlo o Sarajevský atentát, Miloše Zemana zase socialisté nemilosrdně zradili v předcházející prezidentské volbě.

Aktuální dění nabízí rovněž tento scénář, i když nemusí být nutně pravdivý: společenské změny, jimiž prochází naše společnost v současných dnech, jsou v režii těchto dvou pánů. Usoudili, že je nejvyšší čas udělat pořádek ve svých rodných stranách, jež je v minulosti poškodily a více než cokoliv jiného byly pod vlivem různých subjektů a struktur, ovlivňujících je z pozadí.

Otázkou zůstává, co by se dělo, kdyby byl tento hypotetický "projekt" skutečný, reálný, důsledně předem naplánovaný. Asi nikdo nepochybuje, že bychom byli svědky vyřizování si účtů, v lepším případě prostřednictvím médií. Společnost by se mohla dostat zpět do let opoziční smlouvy se všemi důsledky, jež by z toho pro ni vyplynuly. Zcela jistě by ale došlo k výměně společenských elit pod diktátem autorit, což by naší zemi po osmiletém, ne zrovna úspěšném období pravicových vlád mohlo svým způsobem prospět.

V předvolebním vývoji Ruska v roce 2011 a v předvolebním dění naší dnešní společnosti lze tak najít některé společné rysy, paralely. A ostatně o Zemanovi i Klausovi se říká, že jsou do značné míry proruskými státníky.