Řeč Miloše Zemana, kterou náš prezident držel ve středu k europoslancům, byla prý - tvrdí část hodnotitelů - bezobsažná, kašpárkovská nebo aspoň nerealistická. "Eurohujer, megaloman," cedil skrze zuby kdekdo. Tentokrát ale štrasburští "nezástupci" evropského "nelidu" - řekl by Václav Klaus - neopouštěli sál, jak činili právě za Klause. Přestože je Zeman - obratnou citací z polského filozofa Leszka Kołakowského - opakovaně nazval "soudruhy". Vyhrál v tajné sázce s Klausem?
Faktem je, že zazněly nejméně dvě načinčané nepravdy, které ale nikdo (aspoň o nikom nevím) nezostudil: že "evropské společenství" je především "kulturní volba" (zase citát, pro změnu z filozofa-našince Václava Bělohradského). Že Evropa je fenomén, jenž je "více než jenom chladný ekonomický kalkul srovnávající výnosy a ztráty." A že na počátku i v průběhu integrace šlo a stále jde o naši svobodnou volbu.
Pendrek kultura! Co je kulturního na uhlí a oceli? Právě ESUO (Společenství uhlí a oceli), takzvaná Montánní unie tvořená šesti státy, byla od začátku roku 1952 východiskem evropské integrace směřující k Římské smlouvě (1957). Společný trh - Jednotný evropský akt (1986) - odstranil celní tarify. Maastrichtská smlouva (1992) položila základy jednotné měny. Amsterodamská smlouva (1997), která zahrnula Schengenské dohody z roku 1985, zajistila "volný pohyb osob" (lidských zdrojů, konzumentů komodit a majitelů kapitálu). A nakonec to všechno bylo shrnuto ve Smlouvě o Ústavě pro Evropu (2005), po jejímž drzém nepřijetí Francouzi a Nizozemci bylo totéž v bleděmodrém přepsáno do Lisabonské smlouvy (2007).
Tak vznikla Evropa jako prostor "ničím nenarušených trhů". Vůbec nejde o divadelní či filmový festival, o slet bibliofilů či o společné modlení evropského křesťanstva. Tohle je po čertech "ekonomický kalkul srovnávající výnosy a ztráty".
Hranice nevzplála
Tento skutečný základ a vlastní smysl integrované Evropy cudně odsunují lidem z očí. Dělají to svorně, rukou společnou a nerozdílnou, jak "kulturní" eurohujeři, tak "vlastenečtí" euroskeptikové. První i druzí nám neříkají, oč doopravdy jde v tom evropském stýkání a potýkání mezi velkými, malými a vlastně všemi evropskými státy. Mezi severem a jihem, starou a novou Evropou (západem a východem). Mezi eurozónou a neeurozónou. Neříkají, že je zde pnutí mezi konkurujícími si kapitály, vázanými tu na národní stát (vždyť "evropskou hodnotou" je trh a pořádný trhem konkurence), tu na kapitály národní stát přerůstající. A že za ty i ony mluví Klaus nebo Zeman, někdy Zahradil a jindy Zaorálek. Že existuje společný průnik zájmů všech evropských kapitálů vůči kapitálům vnějším, neevropským, průnik zájmů, z nějž občas vyšlehne i antiamerikanismus anebo panika před "žlutým nebezpečím", Čínou. Neříkají, že to, oč tu především běží, je strkanice mocných, vlivných a zazobaných.
Jenže svobodu volby může mít jen ten, kdo má k dispozici to základní: pravdivé informace. Miloš Zeman si asi nevšiml, že Štrasburk vlastně leží na levém břehu Rýna. A nevzpomněl - po pánech Kołakowském a Bělohradském - na jiného vzdělance, Jana Husa: "Protož, věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti..." Zeman se snad obával, že by z něj byla politická mrtvola. A takový megaloman zase není, aby chtěl hlavního hrdinu písně "Hranice vzplála tam na břehu Rýna" přeobsadit.
