Z plynového osvětlení měli lidé nejprve strach. Mysleli si totiž, že v trubkách šlehají plameny. Nejvíce plynových lamp svítilo v Praze v roce 1940. Poslední zhasla až o pětačtyřicet let později.
Příběh konce tmy začal v Čechách den před narozeninami Ferdinanda I. Dobrotivého. Tehdy poprvé ozářily pražské ulice, některé veřejné budovy i pár domácností plameny ve více než dvou stovkách lamp. Používal se k tomu svítiplyn z plynárny v Karlíně.
Psalo se 15. září 1847. Krátce nato, již v lednu 1848, byla uvedena do provozu plynárna v Brně. Následovaly výrobny v Praze Smíchově (1857), Liberci (1858), Opavě (1859), Plzni (1860) a postupně i v Kolíně, Krnově, Chebu, Olomouci či v Ostravě. Po roce 1870 byla takto osvětlena většina velkých měst v Čechách a na Moravě.
PLYN VERSUS ELEKTŘINA
V počátcích se plynárenství potýkalo s explozemi, které ale nebyly časté a vyplývaly z malých zkušeností s tímto médiem. Přesto vůči svítiplynu vznikl u veřejnosti odpor. Dokonce i profesionální rozžíhači lamp odmítali z obav před nebezpečím výbuchu několik dní pracovat. Lidé systému nevěřili, proto ohmatávali potrubí v domnění, že jsou plná plamenů, a tudíž horká.
Ke konci 19. století začala svítiplyn vytlačovat elektrická energie, a to ve veřejném i soukromém osvětlování. Tento boom však netrval dlouho. Již brzy dramaticky vzrostla spotřeba plynu pro pohon motorů, vytápění či pro využití v průmyslu, domácnostech a živnostech.
JAK TO BYLO S HISTORIÍ PLYNOFIKACE SE DOZVÍTE V AKTUÁLNÍM ČÍSLE ČASOPISU FAKTOR S, KTERÉ VYŠLO VE ČTVRTEK 21. ZÁŘÍ.
