Nedávno jsem četl, že byl učiněn pokus o průzkum, jímž se mělo zjistit, které jídlo české mládeži nejvíc chutná. Dovedu si ten průzkum představit: několik dospělých oslovilo kdesi děti vycházející ze škol a předložilo jim seznam jídel, z nichž měli oslovení jedno, dvě či tři zaškrtnout. Budiž. Mě zajímá výsledek, ať už se k němu došlo jakkoliv.
Tedy: na prvním místě se prý suverénně umístila pizza. Nesnažím se zpochybnit prvenství pizzy, jen bych si dovolil připomenout, že slovo pizza se u nás v poslední době stalo jakýmsi synonymem, jež se používá k označení kdečeho. To, co se u nás pod názvem pizza prodává, nemá často s pravou pizzou téměř nic společného. Přesvědčil jsem se o tom během svého porotcování v soutěži o nejlepšího českého pizzaře. Například: soutěžící měli povinně udělat margheritu, tedy nejznámější a nejběžnější druh pizzy.
Jak se ukázalo, více než polovina soutěžících profesionálních pizzařů neměla ponětí, co margherita je. U více než poloviny margherit chybělo to základní: tři italské barvy, tedy červená, zelená a bílá. Místo mozzarelly používají zřejmě čeští pizzaři běžně eidam. Místo rajčat kečup. A čerstvou bazalku asi vůbec neznají.
Vzpomněl jsem si v této souvislosti na svou návštěvu Alsaska, kde jsem si pochutnával na vynikající místní lahůdce: jmenuje se "Flammekueche" neboli "Tarte flambée" a je to placka pokladená cibulí, sýrem, slaninou, smetanou a zapečená v peci. Zaslechl jsem nějaké české dítě, jak ukazuje na můj talíř a žádá po rodičích "tu pizzu". Totéž se vám může stát v Provenci, tam se podobná pochoutka jmenuje dokonce "Pissaladiere". Název však není odvozen od slova pizza, nýbrž od provensálského názvu pro rybí pastu: pissala.
Pizzu ostatně nevynalezli Italové, první ji pekli už Peršané a říkali jí pita, chlebová placka. Je o tom zmínka ve Vergiliově Aeneidě. O sto let později popisuje Apicius přípravu chlebové placky potřené olejem a sýrem a zapečené v peci. Chutnala by českým dětem?
