Arleth Martínezová se obléká, políbí fotografii svých dětí a vychází ze své cely. Ujde jen několik metrů a už je v první restauraci v kolumbijském vězení, kde pracuje. Po vzoru věznice Pollsmoor v Kapském Městě v Jihoafrické republice nebo mužské věznice v italském Miláně zkouší stále více nápravných zařízení tento typ začleňování vězňů do běžného života.
Šestadvacetileté Arleth, která byla odsouzena k šesti letům za vydírání, přináší fotografie sedmiletých dvojčat štěstí. Mladá žena byla převezena v roce 2015 do San Diega, ženské věznice v karibském přístavu Cartagena de Indias.
Od loňského prosince se jí změnil život: každý den si oblékne černou uniformu a fialový turban a jde obsluhovat zákazníky do restaurace El Interno. Toto slovo má ve španělštině dva významy: může to znamenat vězeň, ale i vnitřek. "I když jsem vězeňkyně, cítím se svobodně. Tady je jiné prostředí, není tady tolik mříží," vysvětluje.
San Diego, ležící v historickém centru města o milionu obyvatelích, je první ženskou věznicí v Kolumbii, která je částečně otevřená veřejnosti. Patnáct ze 150 vězeňkyň, z nichž některé čekají na rozsudek a jiné už byly odsouzeny za přechovávání drog nebo za zabití, pracuje v kuchyni nebo obsluhuje hosty. Jde o projekt zaměřený na začleňování vězeňkyň do společnosti, zároveň ale znamená i jisté snižování trestu: za dva dny služby v restauraci se jim odečte jeden den trestu.
Menu v restauraci stojí 90 tisíc pesos (665 korun). Zahrnuje předkrm, hlavní jídlo, dezert a čerstvý ovocný džus. Pokud jde o hlavní jídlo, lze si vybrat mezi pokrmem z ryb ceviche s kokosovým mlékem, rýží s mořskými plody nebo masovým pokrmem s místní omáčkou posta cartagenera.
Interno je příležitostí pro vzdělávání vězňů a jejich začleňování do společnosti v zemi, kde je nejvíce trestanců z celé Jižní Ameriky. Od roku 2000 se podle Mezinárodního výboru Červeného kříže (MVČK) jejich počet zvýšil z 51 500 na 119 500.
Zpřísnění trestů a vyšší sazby za obchod s drogami více než naplnily 138 kolumbijských věznic, kde celková kapacita nepřesahuje 80 tisíc míst.
"Věřím v druhou šanci", má Arleth vytištěno na své pracovní košili. Tentýž slogan je i na zdi nad černou šipkou označující vstup do restaurace s kapacitou 50 hostů.
Interno nabízí večeře od úterý do neděle. Po zavírací hodině v 23.00 se vězeňkyně vracejí do svých cel. Stejně jako další kolumbijské věznice je i San Diego přeplněná: je zde 150 žen na 100 míst a mnohé z nich na svůj proces teprve čekají. Restauraci otevřela nadace Acción Interna, jejíž ředitelka Johana Bahamónová se inspirovala podnikem InGalera na parkovišti milánské věznice.
Do restaurace chodí převážně známé osobnosti a novináři. "Když přijdou, vědí, že vstupují do vězení a že je budou obsluhovat vězeňkyně. Když odcházejí, jsou spokojeni, že se setkali s talentovanými a odvážnými lidmi," říká Bahamónová.
Pro Arleth je teď život jiný. Když přišla do San Diega, byla zdrcená: drogy, nedostatek hygieny... Čtyři měsíce musela spát na zemi spolu s dalšími 25 vězeňkyněmi v jedné cele. Bála se o své děti, které svěřila babičce. Na otce měla jen vzpomínky spojené se špatným zacházením.
Loni se vyučila servírkou. Práce v restauraci jí rovněž umožnila, že dostala lehátko na spaní. "Tady přežijí jen bojovnice," soudí mladá žena.
