Před mnoha léty, záhy po otevření, bývala italská restaurace Amici Miei v Praze mým oblíbeným podnikem. Mám totiž rád restaurace vzdušné, s vysokými stropy, velkými okny a stoly nenahuštěnými. Originální filmové plakáty všech tří dílů Amici miei (Moji přátelé) mi pak připomínaly krásné chvíle filmových klubů a letních filmových škol a jídlo zde bylo velmi dobré a výběr italských vín značný.
Po změně majitele však oblíbené plakáty zmizely, párkrát jsem byl také zklamán nabídkou jaksi nedotaženou, bez jiskry a chutí průměrných. Před dobou nepříliš dávnou jsem se však odhodlal obnovit staré vzpomínky, vrátil se... a byl mile překvapen obsluhou i nabízenými lahůdkami, takže sem opět občas s přáteli rád zavítám. 
Přívětivý prostor zůstal, staré plakáty nahradily minimalistické černobílé fotografie z Itálie, obsluha je na původní dokonalosti a kulinářské zážitky nechybějí. Návštěvníky vítají dokonale prostřené stoly, naleštěné sklenice a svěží vzduch bez pachu z kuchyně.
Prosecco na úvod naší poslední návštěvy bylo čerstvě otevřené, dokonale vychlazené, krásně perlivé. Mezi pečivem voňavě vynikala čerstvá cibulová foccacia, které nešlo odolat. 
Coby amuse bouche (drobný předkrm, pozn. red.) dostáváme minimozzarelly s cherry rajčátky - móda těchto nepříliš rajských jablíček bez valné chuti mne stále pronásleduje a už by mohla konečně skončit! Objednávám si svatojakubky s pancettou (italskou "slaninou", pozn. red.) a rolky z mořského vlka s chřestem, Petra telecí tataráček s bílými lanýži a (spolu s kamarádkou) celou kambalu (mořská ryba, pozn. red.) se zeleninou a bramborovými plátky.
Ze široké nabídky jen italských vín (opět: škoda, že tu alespoň pro zvídavé cizince nemají výběr těch nejkvalitnějších vín moravských, která by se se zdejší italskou kuchyní dozajista shodla) vybíráme nádherně svěží Chardonnay Gaja Rossj Bass z pahorkatin Langhe ročníku 2009.
Kombinace svatojakubek s pancettou, ač jsem ji očekával poněkud s nedůvěrou, se vydařila a také Petra se nad telecím tataráčkem v oparu vůně lanýžů slastně usmívala.
Můj následný chod už stoprocentní nebyl: druhá rolka byla cítit postarší rybinou a chřest byl poněkud bez chuti. 
Zato kambala, kterou si děvčata na přání s radostí sama naletovala přímo u stolu, dopadla na jedničku s hvězdičkou, včetně zeleniny a plátků brambor.
Vínu nebylo co vytknout, bylo jej možné jen chválit, ale to je u vín Angela Gaji vlastně očekávané, a tedy obvyklé... Petra si nenechala ujít dezert a na mé přání si vybrala panna cottu s lesními plody. Tento zdánlivě jednoduchý dezert má totiž docela vysokou vypovídací hodnotu o umu kuchaře či cukráře. Ten servírovaný však již od pohledu vypadal poněkud více želatinový, než by měl být, a ochutnávka to bohužel jen potvrdila.
Nicméně sklenička (tak dobrá, tedy dvě!) šampaňského Varnier-Fanniére Brut Grand Cru učinila definitivní tečku za velmi přívětivou večeří. Ano, jsou to opět amici miei...
Ristorante Amici Miei, Vězeňská 5, Praha 1
