Paštika ve vlaku
Pavel Maurer: Češi se chtějí zaplácnout a odvalit od stolu

Gurmán Pavel Maurer se netají tím, že Češi mají v oblasti gastronomie stále co dohánět. Preferují podle něj hlavně plný talíř a už neřeší, co se na něm nachází. Pořadatel Grand Restaurant Festivalu, který dnes začíná, proto nabádá, abychom se víc zajímali i o to, odkud jsou suroviny, z nichž jsou pokrmy připravené, a více podporovali místní farmáře. V rámci festivalu tak mohou návštěvníci zavítat i do podniků s certifikací Czech Specials, kde budou moci ochutnat tuzemské speciality.

Letos jste zvolili slogan "Nejezte blbě!", kdo ho vymyslel?

Vymyslel jsem ho já, když mě přinutili kolegové, kteří říkali, že musíme nějak nazvat to, co děláme. Já jsem pořád říkal, že to musí být atraktivní a dostatečně ulítlé, aby si to lidé zapamatovali. Nějak ze mě vylétlo "Nejezte blbě!" a všichni se toho chytli. A má to ještě jednu historku. Vzniklo takové razítko, kterým budeme dávat štempl na všechny naše akce - ať už je to Prague Food Festival nebo Grand Restaurant Festival. Tím říkáme nějaké desatero našich zásad. A požádali jsme pana Vladimíra Jiránka, jestli by nebyl tak laskav a nenakreslil to. A stalo se, že nám jeho manažer pak řekl, že to byla jeho poslední kresba, kterou udělal před smrtí.

Vždycky jsem si vážil jeho práce, jak bojoval s nešvary... Každý to zná z jeho vtipů i kreslených filmů, tak já to beru jako takové memento a závazek pro nás, abychom to i my dotáhli do konce. Jinak ale pod "Nejezte blbě!" máme nějaké zásady, například aby se lidé vraceli zpátky k rodinnému stolu. Aby u jídel, která jedí, chtěli mít občas jejich curriculum vitae. Aby věděli, odkud daná surovina pochází, aby podporovali farmáře a přemýšleli o tom, že párování jídla a pití není náhoda. To jsme se tím snažili vyjádřit.

Jedí podle vás Češi blbě?

Myslím si, že statisticky vzato, nemáme v Evropě moc velký kredit. Nevím, čím to je, ale myslím, že už i ti Maďaři o tom přemýšlejí víc než my. Když pojedete do Maďarska, tak uvidíte, že oni kromě toho, že jsou známí svými paprikami a maďarským gulášem, jsou gastronomicky na výši; my to v sobě moc nemáme. Pořád si vážíme toho, když lidé dostanou na stůl velký talíř a je plný něčeho. Většinou se moc nezajímáme o to, z čeho to je, ale hlavně aby to bylo laciné, abychom se najedli, zaplácli a téměř odvalili od stolu, což bych řekl, že je taková zvláštnost. U spousty národů nemusejí být lidé úplně najedení, když skončí. Buď jedí lehce, nebo dlouho, pomalu. Čech přijde, nahází to do sebe a chce mít plno. To je strašně nezdravé.

Jaký je podle vás největší nešvar Čechů, co se týče gastronomie?

Teď jsem jel tramvají a jedna slečna tam jedla takové ty připravené sendviče. Zjistil jsem, že mi hrozně vadí, že hodně lidí jí v dopravních prostředcích. V tramvaji, metru. Znervózňuje mě to čichově. To je, jako když si někdo rozdělá chleba se salámem. Tuhle nějaká paní ve vlaku vytáhla takový ten plastový buřt játrové paštiky. Natrhla ji a tlačila si ji do pusy. Celé to kupé ne že vonělo, ale bylo cítit játrovou paštikou nejhorší kvality v nějakém plastu.

Pro mě je jeden  z největších nešvarů, že jíme na veřejnosti, což za prvé poměrně hnusně vypadá a za druhé si myslím, že lidé neumřou hlady. Výjimkou jsou například cukrovkáři nebo diabetici, to bych chápal, ale tito lidé to mají většinou vychytané. Rozhodně nevěřím na to, že by někdo nevydržel, zvláště pak v Praze, dvě hodiny bez jídla, aniž si v klidu sedne. On u toho nemá klid, jídlo odflákne.

Vám se nikdy nestalo, že byste si musel dát narychlo třeba housku?

Já se s tím snažím skrývat. Klidně si koupím housku, ale myslím, že jídlo je intimní věc. Je to společenská záležitost, ale svým způsobem intimní. Když je to v dopravním prostředku, tak se mi to hodně nelíbí.