Šukrut nebo babiččin rendlík?

Dnes mám dvě aktuality. Málokdo z českých labužníků zná nejlepší alsaskou lahůdku. Většina z nich se domnívá, že je to choucroute neboli zelí-zelí v německo-francouzském pojetí.

Kdysi v pražské pivnici U medvídků se tomu říkalo Táborská bašta. Dušené (většinou však pouze vařené) zelí, kousek uzeného bůčku, párek, vařené brambory. Já to nikdy s nadšením nejedl. Jakmile jsem poprvé navštívil Alsasko, ochutnával jsem šukrut poctivě tu i onde a nepřišel jsem tomu na chuť.

Zamiloval jsem se však okamžitě do jiné alsaské tradiční speciality jménem baeckeoffe. Říká se tomu „babiččin rendlík". Pravda, vyžaduje to hodně času a je to náročné i na kvalitu surovin. Na čtyři porce by v rendlíku mělo být hlavně jehněčí ramínko, vepřová nožička, kousek hovězího hrudí, hodně kořenové zeleniny, pórek, česnek, plátky brambor, tymián a litr dobrého bílého vína. Plus nějaké další drobnosti.

Pak už stačí jen málo: poklici rendlíku neprodyšně zalepte těstem a obsah pomalu a trpělivě duste asi dvě hodiny v troubě. Nejlepší baeckeoffu jsem jedl před deseti lety v alsaském městečku Ribeauville, v restauraci Cheval Noir. A teď mě s ní překvapil Pavel Veltruský ve vynikající pražské brasserii La Gare. A byla stejně úžasná jako ta z Ribeauville! Zatím prý to je jen na zkoušku, na jídelním lístku se pochoutka objeví až za nějakou dobu, až všichni zúčastnění promyslí její prezentaci.

Je zde trošku obava, aby to Čechům chutnalo. Věřím však pevně, že ta obava je naprosto zbytečná. Jen budete muset jít do La Gare v páru. Ten Veltruského rendlík je pro dvě osoby. Ačkoli - znám několik jedlíků, kteří by to hbitě spořádali sami.

A ta druhá aktualita? Gratuluju svému kamarádovi Lukášovi Svobodovi, který se konečně stal světovým šampionem v čepování plzeňského piva. Předtím byl druhý, teď suverénně zvítězil. Chodím k němu do Konviktu od chvíle, kdy tam čepuje. Netočí, čepuje! O točení před ním nemluvte. A jsem přesvědčen, že lepší plzeňské nikde jinde neochutnáte.