V roce 1986 byl italský novinář a gastronom Carlo Petrini svědkem otevření nové pobočky nadnárodního řetězce McDonald’s na historickém náměstí Piazza di Spagna v Římě. Tato událost ho tak pobouřila, že se rozhodl vyrazit do boje. Založil sdružení s názvem Slow Food (pomalé jídlo).
Dnes má mezinárodní věhlas a angažuje se v něm přes 83 000 členů ve 104 zemích po celém světě včetně České republiky. Slow Food se snaží vzdorovat standardizaci chutí, chránit gastronomické tradice a zacházet s nimi jako s kulturním dědictvím. Chce uchovávat rozmanitost, ale zároveň i čistotu získávání kulinářských surovin (pěstování zeleniny, lovu a chovu zvířat apod.). V roce 2003 byla s podporou toskánských regionálních úřadů založena nadace na ochranu biodiverzity, která podporuje projekty, v nichž se ekologie snoubí s gastronomií (např. ochrana vymírajících živočišných druhů i rostlinných odrůd). Úcta a uznání směřuje právě k obyčejným lidem, k drobným zemědělcům, výrobcům, pastýřům či rybářům. Slow Food je podle publicisty Jaroslava Veise filozofickou a kulinářskou opozicí globalizace. A přestože symbolem hnutí je hlemýžď, neznamená to, že jeho protagonisty budou loudaví číšníci. Nárůst podobných aktivit vyvolal i německý novinář Erich Schlosser, který svým bestsellerem Fast Food Nation (Národ rychlého jídla) inspiroval například rakouského režiséra Erwina Wagenhofera k natočení dokumentárního filmu We Feed The World (Krmíme svět). Pobočky Slow Foodu mají pořádat školení mladých odborníků, ochutnávky a kampaně. Česká pobočka vznikla v roce 2000 a jejími členy byli zpočátku pouze cizinci žijící v České republice, úředním jazykem byla angličtina. Mnoho zájemců se od činnosti distancovalo, neboť měli pocit, že nejde o zcela fair záležitost. Z činnosti profitovali v podstatě jen pracovníci centra, hlavní náplní byly společenské večeře, gastronomická a vinařská turistika. V posledních letech se však činnost české pobočky přece jen demokratizovala, není už elitní organizací a konečně se pokouší přinášet i konkrétní akce, jež mohou být kulinářské kultuře ku prospěchu.
Autor: Vladimír poštulka
