V předvánočním čase se knihkupecké pulty opět prohýbaly pod tíhou nových publikací.
Mezi nimi samozřejmě nemohly chybět všelijaké sbírky receptů. O těch tentokrát psát nebudu. Zaujaly mě memoáry Norberta Auerbacha nazvané Z Barrandova do Hollywoodu.
Vím, že pan Auerbach je labužník, a proto jsem i v jeho knize hledal nějakou zmínku o dobrém jídle a pití. Našel jsem jich několik, přestože padají jen jakoby mimochodem. Půvabná je například historka z rychlíku, v němž si Auerbach vezl ze San Sebastianu vynikající šunku Jamon Serano. Nebo historka o začínajících Beatles, jak poprvé jedli krevety.
Ale nejvíc mě pobavila ta o Američance Betty, která vytýkala Francouzům, že jejich kuchyně je nezdravá. A napadlo mě, že kulinářská animozita je nedílnou součástí xenofobie a potažmo i rasové nesnášenlivosti, i když to na první pohled není zřejmé.
Víte o nějaké restauraci s romskou kuchyní? A jestli existuje, chodí do ní hodně Čechů? V mnoha rasistických výpadech se operuje názvy jídel, jimiž „my naši“ pohrdáme. Nenávist k Francouzům je v mnoha jazycích soustředěna do nadávky žabožrouti. Když chtěl karikaturista Dikobrazu zdůraznit rozmařilost strýčka Sama, nakreslil ho s lahví coca-coly v ruce.
Na Norbertu Auerbachovi se mi líbí jeho elegantní nadhled. Když jsem se ho jednou zeptal na židovskou kuchyni, řekl: „No jo, jsou tam báječný lahůdky, ale taky dost toho, co mi nechutná.“
Autor: Vladimír Poštulka
