Zápisník labužníka 2/2009

Můj přítel Robert je velký labužník a světoběžník. Projel už skoro celý svět a všude utratil většinu peněz v restauracích, spíše za jídlo než za nápoje. Jeho zkušenosti jsou pro mě hodně zajímavé.

O jednu bych se rád podělil. Robert má mnoho neměnných zásad, ale jednu obzvláště důležitou: nikdy nevkročí do restaurace, před níž stojí najatý naháněč. Robert totiž tvrdí, že podnik, který si najímá naháněče, vlastně sám sobě dělá antireklamu. Přiznává kolemjdoucím, že jeho jídlo není tak kvalitní, aby si vytvořilo přirozeným způsobem okruh stálých hostů – štamgastů. A přiznává též, že ceny jsou zřejmě vyšší, než je zdrávo. Vždyť i tomu naháněči se musí něco zaplatit – a to se zajisté odrazí v cenách jídel a nápojů. Není divu, že naháněči se objevují hlavně v ulicích, kudy chodí neinformovaní turisté, snadný úlovek drobných podvodníčků. Robert mi vyprávěl historku, která se mu stala kdysi v Itálii, tedy v zemi, kde najít špatnou restauraci je dost obtížný úkol. Robert měl hlad a chtěl se jít někam naoběd­vat, ale v onom městě byl poprvé a neměl s sebou žádného spolehlivého průvodce či rádce. Šel tedy po čichu.

Jedna z restaurací se mu zdála zajímavá, vešel tedy dovnitř a posadil se. Už při pohledu do jídelního lístku znejistěl (u špaget aglio, olio, peperoncino byla uvedena i smetana, což správný Ital nikdy neudělá), v místnosti bylo podezřele poloprázdno, ale hlad byl přece jen veliký, a tak se Robert nakonec rozhodl riskovat a objednal si jídlo, o kterém si myslel, že se na něm nedá nic zkazit: saltimboccu, tedy telecí plátek dušený na šalvěji s plátkem parmské šunky. Jenže – po chvíli čekání mu přinesli místo plátku chutného telecího kus masa tuhého jako podešev. Navíc to nebylo ani telecí, nýbrž krůtí opečené jen zprudka na pánvi, šalvěj žádná a místo parmské šunky byl použit šunkový salám. Robert nedojedl, zaplatil a odešel. Ve dveřích se ještě srazil s naháněčem, který se vracel na své místo před dveřmi. Odskočil si totiž před chvílí na záchod.

Foto: Profimedia