Zápisník labužníka 37/2007

Každé velkoměsto, na které je hezký pohled z výšky, má alespoň jednu vyhlídkovou restauraci.

V Paříži jsou nejslavnější dokonce tři: kromě té, jež je umístěna přímo v mezipatře Eiffelovy věže a nese název Jules Verne, je zde ještě Maison Blanche v nejvyšším patře divadla Champs-Élysées, a především Tour d‘Argent, odkud nejenže můžete koukat z výšky na chrám Notre Dame, ale zároveň si ještě pochutnávat na kachničce s certifikátem – každá má totiž pořadové číslo, kolikátá je od založení restaurace, a u seznamu slavných hostů je vždy uvedeno, které číslo, tedy kachnu, snědli. V Praze jsou takové restaurace v podstatě jen dvě: zatímco ta přímo pod Hradem nazvaná U Zlaté studny je na můj vkus až příliš luxusní – pamatuju si ji ještě z dob, kdy vyhovovala i mé studentské kapse – má Nebozízek na Petříně stále své někdejší kouzlo, aniž by na návštěvu musel člověk půl roku šetřit. Po sesuvu petřínského svahu byl Nebozízek dlouho zavřený, pak prošel nákladnou rekonstrukcí. Díky přistavěné prosklené terase je teď prostornější a v létě má i stolečky venku. Vaří se tady samozřejmě s ohledem na zahraniční turisty, ale mohu potvrdit, že dobře. Kdesi jsem četl, že v restauraci s vyhlídkou platíte navíc ještě ten optický zážitek. A výjimky potvrzují pravidlo.

Autor: Vladimír Poštulka