<span>Zápisník labužníka</span>: Jak jsem jedl medvěda

Nedávno jsem jedl medvěda. U pana Sapíka v Klokočné, tam se moc dobře vaří. Medvěd byl slovenský, ulovený v horách, žádná zoologická zahrada. Maso bylo připraveno rafinovaně a moc mi chutnalo.

Potom jsem náhodou zašel do Literární kavárny v Řetězové ulici a dostal jsem od pana Cibulky knížku, kterou napsali štamgasti, vesměs básníci. Oni tam totiž občas v pátek vařívají obědy. Sami a pro sebe a své přátele. Knížka je to milá, ilustroval ji kamarád Tonda Sládek, který už je na věčnosti a moc mi chybí. A v té knížce jsem si přečetl recept na medvěda baribala, medvěda černého původem z Ameriky.

ČTĚTE TAKÉ: Zápisník labužníka: nespravedlivý Michelin?

Autorem je Jaroslav Kořán, dříve překladatel, potom primátor, nyní vydavatel. Zanedlouho vydá i úžasnou knihu Karla Holuba, v níž je gastronomie spojena s výtvarným uměním.

Kořánův recept na medvěda určitě někdy vyzkouším, až se dostanu k medvědímu masu. To však asi nebude tak brzy. Až seženu nejen medvěda, ale taky další důležité ingredience: například lesní hříbky a kanadskou Black Velvet Whisky.

Četba toho milého kulinářského almanachu mě nadchla tak, že jsem se vydal v pátek před polednem do Literární kavárny. U dlouhého stolu sedělo asi patnáct mužů, žádná žena.

Tříchodové menu se skládalo ze studeného předkrmu (nazval bych ho "variace na Mimosu"), hlavním chodem bylo pečené kachní stehýnko na pomerančích a dezert byl tentokrát moučník se zmrzlinou, tedy ne tradiční rakvička se šlehačkou jako obvykle. Bylo to moc dobré, pili jsme zajímavá vína a řeč se vedla o jídle. A taky o Francii, protože mnozí ze stolovníků tam dlouho žili.

Připadal jsem si jako v čapkovských časech, podobně asi debatovali jeho pátečníci, jen téma bylo trochu jiné. Debatní kroužky jaksi vymizely z českých kaváren a hospod, dnes se tam ještě tak mluví o fotbale nebo o politice. Nedávno jsem navštívil pivnici U Zlatého tygra, kde se dřív hodně diskutovalo. Dnes tam je takový lomoz, že neslyšíte vlastního slova.

Foto: profimedia.cz