Zápisník labužníka: <span>o bobřím ocasu</span> a pečených ježcích

Listoval jsem starými knihami a překvapilo mě, jak velké množství někdejších lahůdek už dnes nemáme šanci ochutnat. Tak třeba bobří ocas. Kuchaři císaře Rudolfa II. ho prý nejprve uvařili ve slané vodě a potom pekli na roštu. Pečený bobří ocas se podával s omáčkou z mandlí a vaječných žloutků. Pekli tenkrát prý i bobří stehýnka. A podobných pochoutek byly spousty.

Naši kočovní spoluobčané si pochutnávali na pečených ježcích. Mě by například docela zajímalo, jak chutnala pečená veverka. Výtečnou pochoutkou bývaly údajně i kvíčaly, jak často čtu. Dozvěděl jsem se, že jde o malého zpěvného ptáčka z čeledi drozdovitých, dosahuje váhy až 140 gramů! Nedovedu si dost dobře představit, kolik kvíčal představovalo jednu porci, aťsi sebemenší. Ještě u paní Rettigové můžeme najít recepty na úpravu kvíčal, tetřívků a sluk. Všichni jmenovaní živočichové patří dnes zřejmě u nás mezi ty, které už nesmíme zabíjet, i kdybychom měli hrozný hlad a naprosto nezkrotnou chuť. Občas si některé sice můžeme koupit, avšak jsou vždy z dovozu.

Dokonce i říční raky musíme dovážet z Íránu, u nás jsou chránění. Když čtu, že na svatbě Petra Voka v roce 1580 se snědlo mimo jiné i 3600 raků, jen tiše závidím. Sám si z dětství pamatuju, kolik jich v potocích bylo. Podobné je to s želvami. Kdysi se u nás malé želvy běžně chovaly kvůli svému výtečnému masu. Připravovala se z nich mimo jiné skvělá polévka. To všechno odnes čas. S tím se smiřuju, ale s čím se nesmířím, jsou jiné případy, kdy musíme dovážet i suroviny, které chráněné nejsou. Třeba hladkou petržel z Izraele a polníček z Polska.

Foto: Profimedia