Tak jsem se z českého tisku dozvěděl, že vodnice je vodní dýmka. Nějaká studentská partička se chce s její pomocí naučit, jak se dělá reklama. Ale kdy už se konečně objeví nějaká reklama, která bude propagovat vodnici jako zeleninu?
Kolik lidí v této zemi vůbec ví, že zelenina zvaná vodnice (Brassica rapa) existuje? Přitom ve Francii je to kuchyňská surovina tak populární, že nechybí v dobré pětině tradičních receptů!
Vodnici lze vypěstovat velmi snadno. Před objevením Ameriky prý byla v Evropě stejně častá jako brambory. Už 400 let před naším letopočtem o ní píše Theophrastus, její variety popisuje Plinius, v roce 1541 byla vodnice vyvezena do Kanady a v roce 1609 si ji kolonisté dovezli do Virginie. Brzy se stala velmi oblíbenou u původních obyvatel Ameriky.
Nejvíc ji ale milují ve Francii, říkají jí navet a neobejde se bez ní například slavný recept Poule au pot (Slepice v hrnci), který existuje z časů Jindřicha IV. ("Chci, aby každý poddaný měl v neděli svou slepici v hrnci...").
Bez navetu si Francouzi nedovedou představit legendární lahůdky jako Hochepot nebo Ouillade stejně jakou Pot-au-feu nebo hovězí na provázku (Boeuf à la ficelle).
Proč tuto pochoutku u nás skoro nikdo nezná? Možná za to může nešikovný název (v tom jsme mistři), ten náhradní je dokonce ještě horší: brukev řepák. Vodnici říkám "bílá ředkvička", protože u nás se občas objevují jen ty kulaté s načervenalou čepičkou. Já však mám nejraději ty podlouhlé, skoro celé bílé. Chutnají mi jen tak uvařené a polité máslem, vynikající jsou v jakékoli zeleninové polévce. Chuťově je to něco mezi nepálivou ředkvičkou a mladým kedlubnem, avšak mnohem, mnohem chutnější.
Z vodnice se dá také dělat výtečná kaše, která je skvělou přílohou k pečené kachně, lze ji rovněž přidat do kuskusu. Použít se dají i zelené listy, které mají delikátní chuť.
Foto: wikipedia
