Na severu Itálie se podél nížiny Pádu rozkládají rýžová pole. Jde o málo známou skutečnost: země těstovin je rovněž největším výrobcem rýže v Evropě a vděčí za tuto kulturu renesančnímu umělci Leonardu da Vincimu, napsala agentura AFP.Ve Vigevanu u Milána mají Carlo Marchesani a jeho synovec Ricardo 110 hektarů rýžových polí. Sklizeň je zcela mechanizovaná. Zdaleka tomu není tak jako ve filmu Hořká rýže (Riso amaro) Giuseppa de Santise kde Silvana Manganová ztělesňuje "mondinu", sezónní dělnici sklízející rýži pracně ručně.
Ve svých 60 letech je Carlo tak nadšen pěstováním rýže, která mu prý nikdy nedopřeje zestárnout, ale která mu především přináší lepší zisk než všechny ostatní kultury.
Na rozdíl od jiných zemědělských výrobků, jako je mléko, které prožívají krizi, je na tom italská rýže spíš dobře. Tento sektor je velmi dobře organizovaný a farmy, které mívají v průměru stovku hektarů, jsou solidní. Poměrně málo utrpěly světovou krizí, přestože cena klesla ze 40 eur (asi 1000 Kč) za metrický cent, když předtím v roce 2008 vzrostla až na 50 eur (1250 Kč) za metrický cent, uvádí Carlo.
ČTĚTE TAKÉ: Zapomeňte na špatnou pověst risotta
Zavedení pěstování rýže na Apeninském poloostrově je záhadou: možná ji sem přivezli Arabové ze Sicílie nebo benátští obchodníci na severu. "První dokumenty o této kultuře pocházejí z 15. století, z doby, kdy Ludovico il Moro (česky Ludvík Mouřenín) pověřil Leonarda da Vinciho, aby se zabýval hydraulickým systémem," uvádí Robetro Magnaghi, generální ředitel italského sdružení výrobců rýže Ente Nazionale Risi. Leonardo, který vstoupil v roce 1482 do služeb milánského vévody z rodu Sforzů, později umožnil šíření pěstování této obilniny tím, že vyvinul síť zavlažovacích kanálů a zdokonalil zdymadla v okolí Milána.Tehdy začalo vzkvétat pěstování rýže, byť bylo několikrát zbrzděno, neboť obyvatelé ji vinili z toho, že se kvůli ní šíří malárie. Italská rýže, jako jsou druhy carnaroli nebo arborio, malá a kulatá, která dobře saje tekutinu, slouží k přípravě rizota, zejména po milánském způsobu. Tento pokrm vznikl podle legendy nešťastnou náhodou v 16. století, když neopatrný řemeslník nechal spadnout do pokrmu s rýží trochu šafránu, který používal na barvení mozaikových oken milánského dómu. V 19. století se díky výstavbě kanálu Cavour v Piemontu rozšířilo pěstování rýže i do tohoto sousedního kraje.
ČTĚTE TAKÉ: Zapomeňte na špatnou pověst risotta
Sever Itálie však není ideální oblastí pro pěstování rýže. "Dostatek vody nám umožnil kompenzovat jiné překážky, které jsme zde měli, jako je teplota, která není příliš vysoká," konstatuje Anna Del Ciello, která má v Ente Nazionale Risi na starosti trhy.
Dnes Itálie s téměř 240.000 hektary rýžových polí, téměř výhradně v pádské nížině, a produkcí 1,4 milionu tun ročně vyrábí více než polovinu evropské rýže. Proti asijským gigantům je však tato produkce nepatrná.
Třetina rýže pěstované v Itálii se v této zemi také sní, dvě třetiny se vyvážejí, zejména do Evropy. Asi 30 procent italské rýže je nyní asijského typu, protože Brusel v 90. letech usiloval o to, aby se některé farmy přeorientovaly a vyhovělo se tak chuti evropských spotřebitelů. Carlo však před svými rýžovými poli s hrdostí hájí specifičnost italské rýže: "Kdyby Asijci přišli do Milána a ochutnali naše rizoto, nejedli by už svou rýži, ale jen tu naši," směje se.Foto: Profimedia
