Domov v proměnách: na cestě do budoucnosti

INTERIÉR 

Zatímco v minulosti v interiéru vládly nutnost a potřeba, nyní hraje rozhodující roli v jeho řešení svobodná volba.

Současné nesvazující a přizpůsobivé pojetí moderního zanechává v úpravách interiéru zřetelné stopy. Veřejnost si bohužel často plete moderní s módním. Zaměřuje se na aktuálně líbivé jednotlivosti a zapomíná na to nejdůležitější - bezchybnou koncepci prostoru. Přitom skvěle řešený prostor designovými kusy jen „doklepneme“, kdežto špatnou koncepci prostoru nenapravíme křeslem význačného autora ani kuchyní za pár milionů. Nejhorší je, když klienti přijdou pět minut po dvanácté - ve chvíli, kdy je prostor již vytvořen a má zásadní, mnohdy neodstranitelné vady.

Základním kamenem moderního pojetí životního prostoru je otevřená, maximálně svobodná a zároveň logická a praktická dispozice. Tam, kde není nutná dokonalá zvuková izolace, můžeme pocit svobody znásobit ještě použitím mobilních stěn. Větší otevřenost, faktickou i pocitovou, mohou do domova přinést průhledy. Pozadu by neměly zůstávat ani kvalita provedení a řemeslné zpracování, optické propojení interiérů s exteriérem, kombinace moderních a tradičních materiálů či promyšlené nasvětlení.

Mezi návrhy bytů a rodinných obydlí pochopitelně existují specifické rozdíly. V domku je rozhodně větší šance na propojení interiérů a exteriérů, jak optického, tak užitného. Obecně jsou při zpracování řešení novostavby hlavním zadavatelem (hned po klientovi) pozemek (jeho sklon, tvar), orientace ke světovým stranám, příjezd, stávající zeleň a podobně.

Rozvaha a pečlivost jsou na místě také při proměně bytů. Asi nejkreativněji je možno zpracovat příbytky v nově vznikajících komplexech. Za podmínky, že si investor pohlídá dispozice a že detailní interiérové řešení jej zajímá už ve chvíli započetí výstavby. Velmi podstatné je to i u rekonstrukcí ve starých činžovních domech, při řešení půdních nástaveb, případně vestaveb.

V moři rozdílů lze najít i společný jmenovatel. Pro úpravu domů i bytů je jím investor, potažmo konečný uživatel. Určitě je možné  zpracovat dispozičně i materiálově prostor „anonymně“, ale s konkrétním obyvatelem je to zábavnější.

Skutečnou výzvou pro designéry jsou možnosti, které nabízejí nové materiály. Velký prostor pro využití skýtají například plasty. Ty velmi dobře vyzní v kontrastu s tradičními přírodními materiály, jako jsou dřevo, kov a sklo. Žádané jsou nejen pro svou vysokou adaptibilitu, odolnost, tvárnost, ale i světelné prostupy a trvanlivost. Jejich široká barevná škála umožňuje i nové cesty práce se světlem, tedy s celkovým prostorovým řešením, efektem a atmosférou.

Svět kontrastů přírodních, zemitých, měkkých (a až hrubých) materiálů s chladnými a syntetickými poskytuje obrovský prostor pro tvorbu. Například jednolité povrchové „tvrdé“ úpravy, třeba betonové stěrky, se skvěle domluví s dřevem i přírodním kamenem. Přes to všechno věřím, že nikdy nepřestaneme milovat dopady světla či pohledy z interiéru ven přes skleněné plochy, nikdy nepřestaneme obdivovat sílu a tíži kovu, neodoláme chuti dotýkat se masivního dřeva. Po opuštění pracovního stolu nejnovějšího designu chceme nakonec stejně všichni trávník zelený, postel měkkou a vanu horkou - bez ohledu na trendy.

Doma se potřebujeme cítit dobře, bezpečně a volně. Volnost a individualita k člověku neodmyslitelně patří, ale totéž lze říci také o soukromí, touze po pohodlí, intimním prostředí. Věřím, že navzdory pokroku nás tyto zakódované potřeby neopustily a nadále neopustí.

Ivana Dombková, ateliér Donlić

ENERGIE 

Ceny energií a paliv od roku 1990 neustále rostou. Výjimkou jsou pouze krátkodobé poklesy cen, které jsou však překonány dalším zdražením.

Netýká se to jen Česka, jde o dlouhodobý celoevropský a celosvětový trend daný situací na světových trzích ropy a dalších energetických zdrojů. Například domácnosti v Německu byly vloni zaskočeny růstem cen zemního plynu o 20 procent. S dlouhodobým zvyšováním cen je třeba počítat. Jediným rozumným řešením, jak se s ním vyrovnat, jsou úspory energie.

Řada majitelů rodinných domů se však s cílem ušetřit vrací od vytápění dražším plynem či elektřinou ke kotlům na tuhá paliva. Ani vytápění uhlím však již není nijak výrazně levnější než zemním plynem, a navíc je spojeno se značným nepohodlím. Není tedy žádnou výjimkou, že se topí vším, čím se dá, včetně odpadků nebo plastů. Znečištění ovzduší v některých malých městech a obcích je kvůli tomu větší než ve velkých či průmyslových městech. Kromě škodlivin, které poškozují zdraví lidí v okolí takových topenišť, spalování odpadků a plastů navíc zásadně zkracuje životnost kotlů a komínů. Podobné snahy o úspory mohou být brzy vytrestány dalšími nemalými náklady na jejich opravy.

Tím pravým místem, kde ušetřit, tedy není kvalita paliva, ale snížení celkové spotřeby energie v domě. U staršího domu je ideálním řešením celková rekonstrukce včetně zateplení. Tak lze ušetřit desítky procent a někdy dokonce i více než polovinu tepla na vytápění. Pomohou však i méně nákladná opatření. Začít můžeme například instalací termostatických ventilů, které mohou ušetřit až 15 procent tepla a stojí jen několik tisíc korun. Významné úspory přinese výměna oken za kvalitnější nebo také dílčí zateplení podlahy nevytápěné půdy, které citelně zlepší pohodu v horních místnostech a jež majitel zvládne udělat i svépomocí. Pokud máme k dispozici více peněz, je po snížení potřeby tepla na vytápění dalším vhodným krokem výměna neúsporného kotle za vhodnější zdroj, kterým může být například kondenzační kotel na zemní plyn nebo tepelné čerpadlo. Přestože jde již o poměrně velkou investici, může se nám při předpokládaném růstu cen energií vrátit i za několik let. Návratnost takové investice je však dobré si nechat předem spočítat.

Problém vysoké spotřeby tepla na vytápění se netýká jen starších domů, ale také nové výstavby. Energetická náročnost naprosté většiny rodinných domů, které se u nás dnes staví, je výrazně vyšší než například v Rakousku a Německu, kde se investoři přiklánějí stále více ke koncepci nízkoenergetických nebo pasivních domů. Zatímco na vytápění běžného domu potřebujeme asi 80-200 kWh/m2 ročně podle toho, z čeho je postaven a jak moc je členitý. Nízkoenergetickému domu stačí méně než 50 kWh/m2 ročně a pasivnímu dokonce méně než 15 kWh/m2. Náklady na výstavbu nízkoenergetického domu navíc nemusejí být oproti běžnému domu nijak výrazně vyšší. Podle výzkumu, který jsme ve firmě EkoWATT realizovali v loňském roce, může jít o navýšení menší než pět procent. Kromě nízkých nákladů na provoz získáme navíc i větší tepelnou pohodu a vyšší komfort bydlení.

Podmínkou úspěchu při výstavbě energeticky úsporného domu je nepodcenit přípravu projektu. U nízkoenergetických a pasivních domů musejí být všechny detaily
navrženy velmi přesně. Důvodem, proč jsou tyto domy u nás stále tak málo rozšířené, je malá zkušenost a zájem projektantů i stavebních firem. Věřím, že rostoucí ceny energií si jejich nabídku vyžádají, neboť jde o jedinou cestu ke skutečným úsporám nákladů na bydlení.

Další oblastí, jež zatím čeká na masivnější rozvoj, je vyšší využívání obnovitelných zdrojů energie. Donedávna nebyly investice do těchto technologií příliš výhodné. Platilo, že levnější je si energii koupit, než si ji vyrábět. S rostoucími cenami elektřiny a zemního plynu se však obnovitelné zdroje vyplácejí stále více. U tepelných čerpadel, která získávají teplo ze země nebo ze vzduchu, je to zřejmé už několik let. Nyní začínají být návratné i systémy pro ohřev vody sluncem a díky garantované výkupní ceně energie i systémy pro solární výrobu elektřiny. Další zajímavou možností pro vytápění rodinných domků jsou také moderní kotle na dřevo nebo na dřevěné pelety, které poskytují stejné pohodlí jako vytápění plynem. Silnou stránkou obnovitelných zdrojů bude v budoucnu i jejich nezávislost, a tedy i menší zranitelnost v případě výpadků dodávek elektřiny a plynu.

Ať už budeme používat jakékoli zdroje energie, vždy platí, že nejlevnější je ta, kterou není nutno vyrobit. Proto mají budoucnost především energetické úspory.

František Macholda, společnost EkoWATT

DESIGN 

To, čemu říkáme „zvyšování kvality života“, lze z pohledu designu chápat velmi rozdílně.

Ono zkvalitnění dnes znamená spíše maximální zpohodlnění. Hromadíme kolem sebe věci, které nám umožňují dělat vše rychleji a ani při tom nevstávat z křesla. Právě design nám dnes jako nástroj trhu podsouvá různá měřítka, kvůli kterým přicházíme o kontakt s realitou. Hrajeme hru, ve které je třeba vyhodit „staré“ věci ve chvíli, kdy na trh přijdou „nové“, a nevnímáme kruh, ve kterém se pohybujeme. S věcmi lze přitom nakládat vědoměji a vnímat dopady, které honba za novými produkty přináší.

Do „kvality života“ bychom mohli více začlenit prostředí, ve kterém žijeme a které by nemělo končit se zdmi našeho obýváku. V zahraničí podobné úvahy již delší dobu nabývají jasnější podobu, a to i ve formě konkrétních produktů.

Na jedné straně jde o efektivnější využívání materiálů, jejichž výroba je energeticky méně náročná a šetrnější k životnímu prostředí. Na straně druhé o větší zapojení uživatele do tvorby interiéru. Objevují se podněty, které nabízejí nevnímat staré věci jako odpad, ale jako materiál, který může znovu ožít v jiné souvislosti. Vznikají tak prvky interiérů, které mají svou „duši“ a historii originálu, na rozdíl od mnoha „plastových výlisků“. Současně se tak nabízí možnost rozvinout svou fantazii. Zkvalitnění života člověka nabývá jiného významu, směřujícího spíše k rozvíjení schopností a zachování přirozeného prostředí než ke zpohodlňování.

Jednou ze slabin současného designu v Česku je napodobování zahraničních trendů. Typickou ukázkou jsou oblíbené produkty a interiéry, jež se hlásí k odkazu minimalismu a funkcionalismu. Jde o prvoplánově líbivé objekty, které si mnohdy jen povrchně vypůjčují různé rysy zmiňovaných výtvarných směrů a popírají smysl původního tvarosloví. Lehce se tak vytratí napětí minimalistické kompozice nebo kvalitní ergonomie funkcionalistického prostoru a zůstane jen uhlazený interiér, ve kterém je člověk jakoby „navíc“. Z pohledu tvůrce i uživatele se to ale může jevit jako celkem jistá cesta, jíž nelze nic zkazit - snadno sedne do obecnějšího trendu dnešní doby.

Zakopaný pes se skrývá v nedostatku odvahy lidí experimentovat s prostorem kolem sebe. Trh a jeho produkty se pak v rukou tvůrců a producentů stávají zrcadlem vážnosti dnešního člověka a jeho přeestetizovaného světa. Na druhou stranu lze však vnímat, že se tu objevují stejně neotřelé nápady jako za hranicemi a postupně zde vzniká prostředí, které vývoji v této oblasti přeje. Přibývá i producentů, kteří chápou kvalitní design jako přidanou hodnotu, jež jim pomůže uspět na trhu.

Petr Korecký, ateliér Hubero Kororo

ARCHITEKTURA 

Na první pohled se zdá, že architektura z hlediska bydlení vlastně ani není potřeba. Vystačíme však jen s kopírováním a lehkými úpravami známých schémat?

Při našich hodnoceních často zaměňujeme vkus a architekturu. Při obvyklých nářcích na podobu nejnovější výstavby, většinou mířených na adresu satelitních sídlišť a nákupních center, je to právě nevkus, který je předmětem stížností. Vkus je nesmírně důležitý, protože umožňuje uspořádat původně nesouvisející věci do smysluplného celku, poskytuje orientaci, a tak pomáhá udržovat naše duševní zdraví. Vkusné prostředí nás nerozladí, ale ani nám nepřinese žádný zvláštní podnět nebo zážitek - architektura ano.

Z hlediska bydlícího je vnímání architektury ovšem závislé také na schopnostech ji přijmout, pochopit a využít. A co se týče dispozic, je jejich „vhodnost“ natolik individuální, že lze použít téměř jakékoliv řešení, pokud je stavebník-uživatel schopen je zformulovat a projektant zpracovat. Co má tedy udělat „obyčejný člověk, když chce stavět dům“? Nejlepší krok by učinil, kdyby se v architektuře alespoň trochu vzdělal. Materiálů je k dispozici relativně dostatek.

Ti, kteří už zdejší scénu sledují, mohli letos zaznamenat jisté zneklidnění. Nejvlivnější český časopis Architekt opustil dlouholetý šéfredaktor, jenž na jeho stránkách držel linii jisté přísnosti české architektury, jak ji pojmenoval profesor Rostislav Švácha ve své knize. Zároveň se v internetových diskusích a článcích na serverech navštěvovaných studenty začal rýsovat zřetelný odpor k této „přísné“ tendenci. Tento směr české architektury, vtipně navazující na meziválečnou tradici, měl po roce 1989 také silné mezinárodní zakotvení. V Česku, kde „lidová“ stavební produkce jako by vyjadřovala touhu se přejíst po hubených letech, prasknout a rozletět se na tisíc kusů, byla strohá reakce jediným možným a rozumným řešením. Neujala se však natolik, aby vytvořila potřebné množství staveb, které by ovlivnily podobu a charakter prostředí celé země.

Dá se tedy pochopit, že mladí reagují s nevolí; omezovat se, být přísný, neoblíbený a nakonec mít i málo realizací se jim nechce. Nicméně v současnosti čím dál oblíbenější křivky a bubliny mají také zahraniční příklady a hvězdy některých dekonstruktivistů vycházejí už podruhé, ne-li potřetí.

Architektura nejsou dostihy, a tak nedává smysl srovnávat, je-li ta tuzemská o desetiletí napřed nebo pozadu. Ta strohá, přísná v nejlepších příkladech jistě mezinárodní měřítka snese. Jestli vznikne nějaká jiná široce přijímaná tendence kvalitní architektonické tvorby, bude to dobře.

Svatopluk Sládeček, ateliér New Work