SERIÁL. První velké ocenění, Objev roku, získal už za svou diplomovou práci Icons, ve které z drátu vymodeloval slavná křesla historie. Po dvou letech má šanci získat další ocenění. V soutěži Czech Grand Design se může Jan Plecháč stát Designérem roku a dostat i Cenu veřejnosti.
Je jednodušší, nebo naopak těžší začínat jako designér s titulem Objev roku v kapse?
Když člověk dosáhne určitého úspěchu hned na počátku své kariéry, tak je pro něj poměrně těžké držet laťku stále vysoko. Nyní žijeme v době neustálého pokroku a ve vysokém očekávání z našich budoucích kroků a z naší práce. Takže jakákoliv ocenění, která získáte, vás paradoxně dostávají pod větší tlak. Ale v mé práci mi to bezpochyby hodně pomohlo. Jak mediálně tak vnitřně.
Po dvou letech můžete přidat další ocenění a stát se Designérem roku. Jak možnost získat cenu vnímáte nyní? Je to jiné než před dvěma lety?
Cena Designér roku je pro mě novinkou. Krom toho jsem na ni nominován se svým kolegou Henry Wielgusem, takže se jedná o úplně nový příběh.
Co je pro vás víc? Nominace na Designéra roku, nebo nominace na Cenu veřejnosti?
Každé má svoje klady. Jednu cenu udělují akademici, druhou zase široká veřejnost. Akademici hodnotí náš novátorský pohled na věc a určitý přínos designu. Veřejnost naproti tomu hodnotí, jak moc je naše práce srozumitelná v obecném kontextu. Oboji má své klady.
Jedním z děl, za které jste na obě ceny nominován, je křeslo Circles, na kterém jste dělal s Henrym Wielgusem. Vyrobili jste je pro známou značku Cappellini, což se nepodaří každému. Co bylo na začátku?
Příběh se značkou Cappellini je vlastně dost jednoduchý. Poté, co jsem svou diplomovou práci vystavil během Salone del mobile v italském Miláně, se strhla poměrně velká mediální vlna a o mém nábytku psaly designové magazíny napřič celým světem.
Tam si vás všiml Cappellini?
Ano. Giulio Cappellini je velmi bystrý člověk, který ví, co se kde děje, a neustále sleduje svět designu. Poté, co viděl mé věci v nějakém magazínu, mě kontaktoval a požádal o schůzku v mém pražském studiu. Po několika týdnech jsme se potkali, dali si kafe, popovídali si o všem možném a v poslední řadě pak nakousli možnou budoucí spolupráci. V tu dobu jsem již spolupracoval s mým nynějším kolegou Henry Wielgusem, a tudíž jsem ho do projektu také zapojil. Zadání znělo tak, ať uděláme, co nás napadne z jakéhokoliv materiálu, a pokud to bude dobré, tak to Cappellini zařadí do své kolekce Cappellini Next. Tak se i stalo. Nyní se řeší budoucnost celé kolekce Circles.
Vaše křeslo je složené z kruhů, jak vás napadlo udělat právě takovou podobu?
Chtěli jsme udělat drátěné křesílko inspirované dvourozměrným motivem. Vzpomněli jsme si na naše dětské hrátky s kružítkem a na nikde nekončící ornamentální vzory, které pravě pomocí kružítka vznikají. Pak už byl jen kousek k převedení onoho ornamentu do prostorové struktury křesílka.
Je to vůbec pohodlné na sezení?
Ačkoliv se to nezdá, tak křeslo je poměrně pohodlné i bez čalounění. Ale čalounění je nedílnou součástí.
Už si ho můžou vyzkoušet a koupit i zákazníci?
Zatím ne, ještě nejde o zcela hotový produkt. V designu a ve výrobě obecně se určitě věci nedají uspěchat a potřebují nějaký čas. To je případ i našeho křesla. Nyní je pro nás podstatné to, že se to libí Guiliovi.
Druhým produktem, který je mezi nominovanými, je nábytková stavebnice. Znamená to, že si člověk může složit z jednotlivých koulí, co chce? Není to moc náročné?
Náročné to není. Naopak. Zákazník si může složit základní prvky interiéru. Seznam bude v budoucnu pravděpodobně ještě rozšířen. Nyní totiž jednáme s holandským výrobcem, který by si vzal kolekci do své produkce.
Jak vás napadlo po všech těch drátech pustit se do dřeva?
Už jsme měli drátů plnou hlavu a spousty nových myšlenek, které pracovaly s jinými materiály. Jednoduše jsme si potřebovali od kovu na chvilku odpočinout a taky dokázat lidem, že jsme designéři se širším záběrem.
Jde jen o koncept, nebo o nábytkovou stavebnici v prodeji?
Nejde pouze o koncept, jelikož si můžou stavebnici zákazníci koupit u nás ve studiu. Ovsem holandský výrobce by z této stavebnice měl udělat finální produktovou řadu se vším všudy.
Oba produkty, tedy křeslo Circles i stavebnicový nábytek zatím nejsou v prodeji. Jak těžké je vlastně dostat nějaký designérský nápad do prodeje?
Těžké to poměrně je. Zvlášť když se poohlédneme po českém trhu, tak zjistíme, že firem, které mají zájem spolupracovat s designéry, je opravdu málo. Takže není jiného zbytí, než vyrazit s nápadem do zahraničí.
A finanční náročnost?
Záleží na velikosti projektu. Rozhodujícím faktorem je také cíl, kterého chcete dosáhnout. Ale občas jsou to opravdu hodně drahé záležitosti.
Pak je možná výhodou, že pracujete ve dvojici. V čem se s Henry Wielgusem inspirujete a doplňujete?
Jak se říká, ve dvou se to lépe táhne. Jde o to, že se snažíme si práci tolik nepřipouštět. Nedostávat se zbytečně pod tlak, když to není nutné. Takže i na to jsou lepší dva. V neposlední řadě je to pak i určitá inspirace nebo dialog, který probíhá ve studiu dnes a denně.
16. března se možná stanete Designérem roku, nebo možná získáte Cenu veřejnosti Czech Grand Design. Je nominace na tyto ceny cítit i na zájmu o vaši práci?
Popravdě řečeno, ceny Czech Grand Design funguji převážně mediálně. Takže ano, nějaký vliv to má, ale nazval bych ho spíše jako vliv s delším horizontem. Neznamená to, že pokud vyhrajete, tak vám začne zvonit telefon s nabídkami. Takhle ocenění opravdu nefunguje. Spíš se dostáváte do podvědomí lidí. V tom vidím největší přínos.
Věříte si na vítězství v některé z kategorií?
Jediné, v co věřím v této souvislosti, je naše odvedená práce.
Předchozí díl seriálu rozhovorů se zajímavými umělci nominovanými na některou z prestižních cen letošního ročníku Czech Grand Design vyšel v pátek 8. března, další vyjde počátkem příštího týdne. Ceny Czech Grand Design budou rozdány již 16. března,
