Noemova archa 21. století? <span>Obojživelný Lilypad</span>

Globální oteplování, tání ledovců a stoupání mořské hladiny neuvádí do varu pouze ekology. Vhodné řešení pro budoucnost poznamenanou klimatickými změnami stále častěji hledají také architekti.

Zatímco jedni věří ve výšku a pevnost hrází či soběstačné mrakodrapy, jiní vidí záchranu na palubě obojživelných ostrovů.

Pokud by se lidstvo v 21. století muselo kvůli zvýšené hladině světových moří a oceánů nedobrovolně vrátit do vody (elevace o půl metru by se nepříjemně dotkla například Nizozemí, Bangladéše a ostrovů Majuro v Tichomoří), mohlo by plout od pólu k pólu třeba na futuristických ostrovech Lilypad od belgického architekta Vincenta Callebauta.

Inspirace z říše rostlin

Callebaut obojživelné město, jehož tvar vychází z květu polynéského leknínu Amazonia Victoria Regia, pojal jako soběstačnou Noemovu archu.

Nový domov i potravu by v jejích útrobách mohlo nalézt nejen 50 tisíc obyvatel, ale také fauna a flóra, jež by pomáhala udržovat kolos v rovnováze. Rozčlenění objektu by podle návrhu vycházelo ze tří hor a tří přístavů, které by byly rozděleny podle funkce na práci, obchody a zábavu.

Výhodou ekologického kolosu, v jehož středu by se vyjímala sladkovodní laguna schraňující dešťovou vodu, by vedle záchrany lidských životů a nezávislosti na okolí byla také šetrnost k přírodě. Životodárnou tekutinu by mohl Lilypad získávat také filtrací mořské vody.

Energii potřebnou na provoz by čerpal z ryze ekologických zdrojů. Ke slovu by se dostala nejen solární, ale také hydraulická, větrná, termální, osmotická, přílivová a odlivová energie. Protože by bylo schopno vyrobit více energie, než samo spotřebuje, fungovalo by také jako ekologická elektrárna.

Vizualizace: Vincent Callebaut