<span>Atény bez katalogu:</span> slunce, káva, chalará

Takhle znáte Atény z katalogů: tyčící se Akropole nad hlavou, historické vykopávky na každém rohu, pohostinní lidé a většinu roku krásné počasí. Mimo turistickou trasu na vás ale nečeká otevřená náruč přírody ani idylická prázdná metropole. Připravte se na hlučné, pulzující velkoměsto a časté dopravní zácpy - stejně jako na skvělou kávu a klídek za všech okolností. 

Atény leží v mírné prohlubni lemované mořem a horami. I kvůli tomu se nad nimi většinou drží mlžný smogový opar. Každý druhý tu má vlastní auto, a nehledě na to, že téměř všude je doprava řešena několikaproudovými jednosměrnými ulicemi, počet aut mnohonásobně převyšuje jejich kapacitu a většinou vás čekají zácpy. Projet z jednoho konce města na druhý trvá i několik hodin.

Kromě upraveného centra a kouzelných starých uliček toho ale tolik malebného v samotném městě nenajdete. Stačí dostat se jen pár kroků mimo turistické centrum a tajemný nádech antických památek vystřídají nevzhledné obytné domy. Ne že by byly vyloženě ošklivé nebo neudržované. Najdou se i moderní upravené budovy, ale převážná většina se podobá jeden druhému jako vejce vejci a inspiraci antickou historií byste hledali marně. Narazíte jen na několikapatrové betonové bloky domů s nekonečným množstvím balkonů zastíněných markýzami.

Platíme, tak stavíme

V Aténách se už tísní kolem čtyř milionů obyvatel. Nedostatek místa Řekové řeší po svém. Na okrajích metropole rostou stále nové a nové domy. Bez stavebního povolení a na úkor lesů, kterých bylo dříve dostatek. Zeleň kolem města pomalu mizí také zásluhou častých požárů, které jsou v letních měsících skoro na denním pořádku. Mnohdy je mají na svědomí sami stavitelé domů, jedině na nezalesněném území se totiž dá stavit.  Úřady jsou na ně krátké. Lépe řečeno, před stavem věcí záměrně zavírají oči. V Řecku totiž silně fungují úplatky a klientelismus. Pokud máte známé na správných místech, můžete si dovolit téměř cokoliv.

Popílek pršel z nebe

Aténám se nevyhnuly ani velké požáry, které zemi postihly letos v létě, kdy jsem v Řecku nějakou dobu žila. I když jsem bydlela na opačné straně města, než bylo ohnisko požáru, vítr nám navál popílek až do domu. Televizi jsem raději nezapínala, protože skoro na všech stanicích (těch mají Řekové víc než deset) běželo nepřetržité zpravodajství. Dívat se na záběry hořících domů, lesa, plačících lidí a všeho toho zoufalství víc než několik minut prostě nešlo. Člověka se hned zmocňovala bezmoc a deprese.

Ve městě je ve srovnání s jinými evropskými metropolemi strašně málo zeleně, parky a nejrůznější náměstíčka tu sice najdete, ale většinou je tvoří betonová prostranství ozdobená několika keři a občas nějakým tím stromem. I proto místní lidé každý požár velmi těžce nesou. Kvůli nedostatku zeleně se Atény v létě mění ve vyhřátou pec. Teploty se šplhají až k padesáti stupňům Celsia a každý rozumný člověk raději zůstává doma nebo odjíždí z města. Většina obyvatel se proto v srpnu vydává na některý z mnohých ostrůvků, kterými se země pyšní. Je to jediné roční období, kdy můžete městem projet bez zácpy.

Na všechno je čas

Řecká mentalita se od té české v lecčem liší. Řekové se na rozdíl od nás tolik nestresují. Jejich životní filozofii shrnuje slovo „chalará", které by se do češtiny dalo volně přeložit jako, „pohoda, klídek, žádný stres". Po schodech v metru lidé neběží, na schůzky se chodí se zpožděním a uzávěrky se také striktně nedodržují. Na všechno je čas. Mnozí vysokoškolští studenti si studium prodlužují i o několik let. Když neudělají nějakou zkoušku, tak se tolik netrápí, podle jejich školského systému to totiž bez jakékoliv újmy můžou zkusit zase příští semestr. Znám třeba kluka, který právo studuje už sedm let a nevypadá to, že by se chystal vyzvednout si diplom už letos.

Přes přechod jedině na červenou

Řekové jsou také celkově méně disciplinovaní. Objevit skupinku Atéňanů stojících trpělivě u semaforu s rozsvíceným červeným světlem se vám podaří jen málokdy. Pokud zrovna nejde o několikaproudovou rychlostní silnici, vždycky se najde několik jedinců, kteří cestu prostě přejdou na červenou. Za zvuku houkajících klaksonů brzdících aut, samozřejmě. Pravda je taková, že řidiči jsou na to zvyklí. Na přechodu vám žádný sám od sebe nezastaví a nedá přednost, tak jak je tomu zvykem u nás, ale na druhou stranu dokážou velmi pohotově reagovat, pokud jim do cesty prostě drze vstoupíte. Přijde jim to normální a vy byste jinak na druhou stranu cesty nepřešli nikdy.

Asi největší šok jsem zažila, když se čtyřproudovou silnici poblíž centra města rozhodla na červenou přejít belhající stařenka. Houkající auta v plné rychlosti s kvílením brzd zastavovala doslova na poslední chvíli a stará paní, aniž by hnula jedinou brvou, bez úhony hlemýždím krokem dorazila na druhou stranu. Udělat něco podobného u nás, srazilo by ji auto hned v prvním pruhu, a pokud by nějakým zázrakem přežila, považovali by ji kolemjdoucí za blázna. V Řecku zastavením dopravy maximálně naštvala několik řidičů. Chodci výjev přešli bez povšimnutí.

Na autobus se mává

S dopravní situací ve městě souvisí také možnosti přepravy. Poměrně spolehlivým dopravním prostředkem je metro. Většina jeho podzemní části se budovala až v 90. letech minulého století, protože vést metro tak historickým městem, jako jsou Atény, není rozhodně jednoduché. Ať totiž kopete téměř kdekoli, narazíte na archeologickou památku. I díky tomu je podle mne místní metro jedno z nejhezčích a nejmodernějších. Navíc si připadáte jako v malém muzeu, protože stavitelé nalezené artefakty vystavili přímo v prosklených stěnách jednotlivých stanic.

S autobusem je to trochu složitější. Jezdí sice po celé ploše města, ale jednotlivé linky postrádají lepší organizaci. O jízdním řádu si můžete nechat zdát. Na zastávkách sice něco podobného visí, ale vzhledem k dopravním zácpám se nedá odhadnout, kdy autobus opravdu přijede. Takže pokud chcete někam dorazit včas, musíte vyrazit s dostatečným předstihem. Autobus přivoláte máváním, jinak totiž nezastaví. Ve chvíli, kdy se blíží, proto lidé zvedají ruku a hlásí se jako prvňáčci ve škole.

V noci se veřejnou dopravou nedostanete skoro nikam. Místní vyrážejí do barů a klubů v autech, anebo si cestou domů berou taxík. Kolem třetí hodiny ranní je proto na silnicích stejně rušno jako v nejfrekventovanější denní dobu. Zaparkovat v blízkosti oblíbeného baru chce notnou dávku štěstí. Anebo hodně malé auto.


Kavárenský život

Fenoménem jsou stylové kavárny. Klasickou hospodu byste tu hledali s obtížemi. Řekové si sice občas nějaké to pivo dají, ale k jeho velkým konzumentům nepatří. Zato kávu si můžete objednat klidně kolem desáté hodiny večer a nikomu to nebude připadat divné. Kavárny jsou místem schůzek a příjemně strávených odpolední či večerů. Dalo by se říct, že posedávání v kavárně je skoro národní tradice. Jsou moderní, luxusně zařízené a obsluha je většinou velmi příjemná. Řekové v nich sedí hodiny, pozorují okolí, povídají si, nebo hrají stolní hru „távli" (české vrhcáby).

Navštívit Atény a neposedět si několik hodin v jedné z nich by byl doslova hřích. Za kávu zaplatíte v průměru čtyři a půl eura, nehledě na to, jestli si dáte pravé řecké frappé či klasické cappucino. I když tím Řekové nejsou v Česku příliš známí, vyrobit luxusní šálek výborné kávy umějí, a v nabídce najdete i takové speciality, jako je karamelové freddocino či zmrzlinový milkshake se šlehačkou, který chutná úplně jinak než ten český. Protože návštěva kavárny je téměř každodenní rituál a vzhledem k cenám ne úplně levný, většina lidí si neobjednává víc než jeden nápoj. K němu dostanou velkou sklenici vody, kterou obsluha neustále dolévá. Někde cena zahrnuje i malý dezert.

Foto: Magdalena Trojanová, Profimedia (1x)