Austrálie <span>na hlavu postavená</span>

Vpravo je vlevo, náš den je noc, naše zima je léto a i volant mají opačně. Jak se řídí u protinožců, si přečtěte v posledním díle Australských deníků televizního režiséra Jiřího Vanýska.

Nehody se cestovatelům přiházejí. Britský mořeplavec James Cook doplul v druhé polovině osmnáctého století do Austrálie třikrát, proplul jako první mezi ostrovy Nového Zélandu, objevil Hawai, kde se několik let  poté dostal do konfliktu s domorodci a při pokusu zajmout jejich náčelníka byl 14. února 1779 v zátoce Kealakekua zabit. Já na nehody tak dlouho čekat nemusel.

Když volant zmizí

Auto řídím čtyřicet let, ale v Austrálii jsem se opět stal začátečníkem. Ačkoli jsem jezdil vlevo už měsíc, při každém nasednutí do vozu jsem se divil, proč nemám volant. Když odněkud vyjelo auto a zařadilo se vlevo, hrklo ve mě, že se srazíme. Jako chodec jsem se díval doleva, jestli něco nejede, a nechápal, proč se na mě zprava řítí autobus. Za jízdy jsem se stále tlačil doleva, levými koly škrtal o obrubník a dcera šílela. Před pár léty jsem ji taktně a tolerantně učil řídit a teď ona učila mě. Taktní a tolerantní mi to nepřipadalo, ale to stejné si možná myslela i ona.

Automatická převodovka pohání auto vpřed, i když stojím. Abych zastavil úplně, musím zabrzdit. Když jsem poprvé couval z garáže, zabrzdit jsem zapomněl a než jsem na páce našel pohon vpřed, auto nacouvalo do sousedova Nissana. Když jsem konečně vyrazil vpřed, zahlédl jsem ve zrcátku v červených dveřích šedou prohlubeň. Hrůza mě obestřela, když jsem si představil, co tomu řekne Zuzanka.

Její nárazník to naštěstí vydržel a když jsem z něj zakoupenou pastou odstranil nános základní barvy sousedových dveří, byl bez poskvrny. Při odvozu z práce mě pochválila, jak už dobře řídím. Netušila, chudák, co ji čeká. U domu jsem pokradmu pohlédl k sousedovi a zjistil, že rána ve dveřích není snem, ale skutečností. Přiznal jsem vinu, dcera zrudla a začala se zlobit. Odběhla ke svému vozu, a když nic nenašla, začala mě přesvědčovat, že jsem souseda nenaboural. Prohlédla si sousedovy rozbité dveře, svůj nepoškozený nárazník a nemohla uvěřit. „Seš si jistej, že jsi opravdu to auto naboural?!" Doma bych takovému nátlaku možná podlehl, ale v Austrálii jsem se snažil co nejlépe reprezentovat naši republiku. Trval jsem na svém a čest naší vlasti mě stála 600 dolarů.

Ztraceno v Sydney

Dostal jsem pravé australské šortky. Jsou až po kolena a na stehnech mají zapínací kapsy. Že jsou boční kapsy právě proto malé, jsem zjistil, až když mi po vystoupení z autobusu chyběl mobil. Když jsem se při natáčení z autobusu přikrčil, telefon vyklouzl z kapsy. Stál jsem na pěší zóně v centru Sydney a čtyřistasedmdesátka zmizela mezi mnoha jinými autobusy. Za deset minut jsem měl schůzku v knihovně a neměl jsem, jak ji odvolat.

Dcera bude mít o důvod víc pokládat mě za starého zmateného muže. Ne, nikdy! zavelel jsem sám sobě a vzpomněl si antistresové postupy z dlouholeté televizní praxe. Zapomeň na emoce a probírej v klidu všechno, co můžeš podniknout.

Na autobusovém lístku bylo telefonní číslo pro zájemce o práci řidiče. Bylo tam i dvě jiná čísla - patrně řidiče a vozu. Konečná byla u Opery, ale nevěděl jsem, ani jak je to daleko, ani jak dlouho tam autobus stojí. Minout ho mezi zastávkami jsem nechtěl. Čekal jsem u zastávky, až pojede zpátky, a vzpomínal na řidičův vyholený obličej. Desítky autobusů najížděly ke třem zastávkám a každý stavěl jinde. Některé profičely bez zastavení. Bál jsem se, že ten můj objíždí střed města jinudy podobně jako vlaky v Melbourne. Tam se nám zdálo, že vlak jede opačným směrem, a na první zastávce jsme vyskočili. Vlak jel správně a na další jsme čekali hodinu.

Přijely dvě čtyřistasedmdesátky a oba řidiči měli vousy. Už v autobuse jsem cítil potřebu a situace se zhoršovala. Můj řidič nejel a já se obával, že přijede ve chvíli, kdy budu stát nad pisoárem. Pomalu jsem se smiřoval, že zavlažím temný kout u vchodu do jedné z světových bank. Považoval jsem to za menší potupu, než se vrátit bez mobilu. Vtom se přiřítila čtyřistasedmdesátka a v ní můj řidič. Vysypal jsem na něj nebývalou angličtinou svůj problém a pak hned oslovil lidi v autobuse.

Kupodivu mi porozuměli a začali šmátrat pod sedadly. Pak jedna žena zdvihla můj mobil a já zařval "whoopee!" jak jsem to slýchal v amerických filmech. Vypadl jsem z busu, dveře zasyčely a já byl šťastný, že pořád ještě nejsem tím starým zmateným mužem.

Nepřijdeš k volbám, dostaneš pokutu

Měli jsme odjet a já poprosil zetě Andrewa, abych mohl horkou kávu dopít v autě z cestovní láhve s trubičkou. Souhlasil a navrhl, abych si sedadlo posunul dozadu. Láhev vyletěla z držáku, víčko upadlo a horká káva zalila automatickou převodovku. A tak šlo dál. Peníze z bankomatu nevypadly a nikdo nevěděl proč. Australian Open jsem si nenatočil, protože jsem zapomněl doma baterii. Plavky se nenašly, přestože jsou někde doma a my nevíme kde. Za pár let se najdou.

Andrewovi se za celou dobu nestalo nic. S výjimkou pokuty za to, že nepřišel ke komunálním  volbám. Nemohl, protože pracoval čtyři měsíce ve Švýcarsku. Účast je při volbách povinná, měl volit na ambasádě. Pokud nezaplatí do tří dnů, vezmou mu řidičák.

Přísnost je tu veliká. Kamery na silnicích měří rychlost a kus před nimi je vždy cedule: Pozor - měření rychlosti kamerou. Rychlost si nikdo nedovolí překročit ani v místech, kde cedulka není. Když jdete na Australian open v hale na záchod, pokaždé vás zkontrolují znovu, bez lístku neproklouzne do haly ani myš. V muzeu se na mě v každém rohu obrátil informátor s dotazem, zde něco nepotřebuji.

Vlevo je vpravo

Když si chci na letišti vyfotit sportovní letadla, přikradu se k plotu a rychle ostřím. Vtom za mnou zastaví auto a dva muži v oranžových vestách si to namíří rovnou ke mně. Rychle schovám foťák, ale chlapi jdou jen cosi natírat. Zastydím se, protože vím, že letiště se tady fotit smí.

Já se v mládí jsem se naučil, že za to je kriminál a tenhle reflex mám dodnes. V zemi, kde naše vpravo je vlevo, kde náš den je noc, kde naše zima je léto a kde se voda ve výlevce točí naopak, si říkám: Proč ne? A přesvědčuji sám sebe, že je to zajímavé, když je všechno naopak! Ale reflexy mi zůstávají.

Cestou k letišti jsme jeli podél nádherně založených vinic. Ale pořád mi na nich něco vadilo. Pak jsem si jejich polohu ověřil na mapě.

„Je to nádhera," řekl jsem Zuzce, „ale není divný, že si je vysadili na severním svahu?" Její tvář zazářila vítězným úsměvem: „Není, tatínku. Protože tady v Austrálii je sever to, co u nás jih. To sis nevšiml, že sjezdovky v Thredbo jsou na jižním svahu, protože tam skoro nikdy nesvítí slunce?" Opět jsem byl za hlupáka. I dcera je tu tatínkem a tatínek dítětem.

Jestli se slunce v Austrálii otáčí zleva doprava anebo naopak - to už jsem se zeptat neodvážil. A tak to nevím dodnes.

Foto: Jiří Vanýsek