Bestie zvaná asanace

Po roce 1893 nastal v pražské „páté čtvrti", bývalém ghettu nyní zvaném Josefov, neobvyklý ruch. Lidé opouštěli své domovy a postupně přenechávali ulice geometrům, magistrátním komisím a posléze demoličním četám. Ne, nešlo o pogrom, kterých toto místo, vymezené přibližně dnešní Kaprovou a Dušní ulicí, zažilo bezpočet. Přesto se schylovalo ke konci starobylého Židovského Města.

V té době mělo toto zvláštní město 93 tisíc čtverečních metrů, jen o pár metrů více než ve svých počátcích v polovině dvanáctého století. Na této rozloze, která představovala jednu devítinu Starého Města a jednu třináctinu Malé Strany, se tísnilo kolem 1900 osob.

Byla to čtvrť šedivých domů a úzkých uliček. Zeleň se vyskytovala pouze na Starém hřbitově v podobě keřů a plazivého břečťanu, stromy zde nerostly; byly tu pouze ty, které kdosi namaloval na zdech. Místnosti ve starých domech byly rozděleny čarou nakreslenou křídou na podlaze nebo šňůrou nataženou ve výši hlavy. V každém oddělení žila jedna rodina, všechno bylo veřejné - nemocní starci, milující se manželé, nevěstky, děti a rodící ženy. Špatné hygienické podmínky spolu s bídou byly příčinou čtyřicetiprocentní úmrtnosti.

Chudé, špinavé, kriminální město

Na každých deset domů připadala jedna synagoga, přestože již dávno nešlo ani tak o město Židů, jako o město chudých a město kriminálních živlů. Bohatí Židé se odstěhovali a na jejich místa přišla křesťanská chudina. Ulice v noci ožívaly září červených světel, která se od roku 1862 povinně vyvěšovala na dlouhé tyči před nevěstinci. Do hřmotu tančíren, křiku opilců a smíchu lehkých žen se mísil zpěv žalmů z úst ortodoxních Židů.

V důsledku neudržitelného stavu a zároveň pod tlakem podnikatelů byl 11. února 1893 vyhlášen asanační zákon. Celý židovský okrsek i část Starého Města byly během dvaceti let zbourány včetně několika synagog a kostelů. Z 31 uliček a dvou náměstí je nyní na stejné ploše deset ulic a místo 288 domů je jich pouze 83.

Zbourejte to, vždyť baroko je ošklivé

Podle původního plánu měla vést od Václavského náměstí napříč Starým Městem přes Staroměstské náměstí k řece široká třída. Pozůstatkem tohoto projektu je Pařížská ulice, dělící na dvě přibližně stejně velké části území zbořeného Josefova. I část Starého Města byla zbourána a nahrazena novou zástavbou.

Naprostou ztrátou citu pro genia loci a dějinný význam památek dokumentuje například zápis z jednání radnice, ve kterém obecní starší Parůžek navrhuje zbořit kostel sv. Ducha, protože „jest beztoho sešlý ...a činí do navrženého bloku č. XXIV nepěkný zářez". Tehdejší estetika byla natolik odlišná, že se dokonce uvažovalo o zboření barokního chrámu sv. Mikuláše (toho staroměstského); prý to nebude žádná škoda, neboť „jest beztak postaven v nevzhledném slohu copovém" (rozuměj barokním).

Teprve na počátku dvacátého století se podařilo kulturní veřejnosti barbarské ničení (které ovšem probíhalo i v jiných evropských městech!) zpomalit. Významné byly i důvody ekonomické: posléze se totiž ukázalo, že zvýšené hygienické, zdravotní i reprezentační požadavky lze řešit i citlivou úpravou starých domů. Díky tomuto novému přístupu byla větší část Starého Města zachráněna. Z Josefova, bývalého Židovského města, však zůstalo pouze několik nejvýznamnějších památek, izolovaných mezi novými vysokými historizujícími domy. Nejvýznamnějšími z nich je bezpochyby Staronová synagoga a Starý židovský hřbitov.

Nová, hygienicky čistá, sterilizovaná nuda  

Problematika asance je složitá. Na jedné straně bylo třeba řešit neutěšené poměry Josefova, na druhé straně však Praha přišla o unikátní kout plný minulosti. Bohužel, kolorit starého nebyl nahrazen výraznou estetikou nového, jako se to stalo například v Paříži nebo ve Vídni. Většina nových domů sice byla hygienicky vyhovující, avšak zamýšlené moderní centrum Prahy tu nevzniklo. V současnosti se ovšem přece jen vstřícněji (a po právu) oceňuje i přínos architektury přelomu 19. a 20. století a odsudky nebývají tak příkré.

Ilustrace: Zmizelá Praha 3. Židovské Město Pražské. Nakladatelství V. Poláčka, 1947.