Protože jsme si tento týden připomněli svátek sv. Víta, podíváme se, zda se největší chrám, který je tomuto světci zasvěcen - chrám sv. Víta v Praze, také někdy neoctl ve vážném ohrožení, že se stane troskou. A povíme si, jak všechno nakonec šťastně dopadlo.
Tři kulatá výročí tohoto roku
Dne 13. července 1399 zemřel Petr Parléř - druhý a nejvýznamnější stavitel chrámu. Jeho smrtí se stavba svatovítského kostela půdorysně na dlouho uzavřela (i když menší práce a práce na věži pokračovaly až do počátku husitských válek).
Dne 15. listopadu 1899 zemřel Josef Mocker - architekt, jenž provedl převážnou část stavebních prací při novodobé dostavbě chrámu sv. Víta.
Dne 12. května 1929 byl dostavěný chrám slavnostně posvěcen a dne 28. září 1929 slavnostně otevřen pro veřejnost.
Petr Parléř to předvídal
Těsně před svou smrtí uzavřel architekt chór prozatímní stěnou. Chrám tedy nebyl zcela dokončen a zůstal přibližně v polovině své nynější délky. Parléř jako by tušil, že přicházejí zlé časy, a tato „prozatímnost", jak se ukázalo, musela vydržet téměř 500 let. Již na počátku husitských válek byl chrám v roce 1421 vypleněn a nově vysvěcen až v roce 1437. Další katastrofa postihla chrám v době vlády Friedricha Falckého, kdy byl v roce 1619 bezohledně vypleněn kalvinisty. Také při pruském obléhání Prahy v roce 1757 byl chrám vážně poškozen pruským bombardováním.
Jak to bylo dál
V průběhu staletí byly učiněny dva neúspěšné pokusy o dokončení chrámu. V letech 1509-1511 dal král Vladislav Jagellonský položit základy severní věže a roku 1673 nechal císař Leopold I. vystavět pilíře barokního trojlodí. Jeho pokus byl motivován tehdy rozšířeným proroctvím, že ten, kdo dostaví katedrálu, vyžene z Evropy Turky. Paradoxně však právě v důsledku tureckého ohrožení byla stavba již v počátcích přerušena, což bylo svým způsobem štěstí, neboť barokní dostavba a přestavba by pravděpodobně výrazně porušila jedinečnou gotickou stavbu.
Před prozatímní západní průčelí chrámu (na místě budoucí chrámové lodi) byla v období renesance postavena centrální kaple sv. Vojtěcha.
Chrám nejen opravíme, ale i dostavíme!
V průběhu druhé poloviny 18. století a 1. poloviny 19. století stavba značně zchátrala a místy hrozilo i její částečné zborcení. Do stropu a střechy byla dokonce proražena díra, kterou byl vyveden komín, a tak ke všemu ještě přibyl strach z možného požáru.
Byla nutná generální oprava. Ale nezůstalo jen u ní. V duchu romantismu i českého národního vlastenectví byla v Praze roku 1859 založena Jednota pro dostavění chrámu sv. Víta a bylo rozhodnuto „velechrám pražský" dostavět.
Dostavba
V roce 1861 byly pod vedením architekta Josefa Krannera zahájeny práce na obnově dosavadního kostela a od roku 1873 se pod vedením Krannerova nástupce Josefa Mockera začala stavět nová, západní část chrámu s dvěma průčelními věžemi.
Řemeslníci, kteří se podíleli na dostavbě chrámu, se potýkali s mnoha problémy. Museli si totiž osvojit dávno zapomenuté umění gotické klenby i mnohé další technické a umělecké postupy. V tomto smyslu znamenala činnost novodobé svatovítské huti významný přínos k obnově a povzbuzení uměleckých řemesel. Stavitelé chrámu se však zároveň nebáli užít při dostavbě i nových prvků, a tak novodobá část krovu není zhotovena z dřevěných trámů, nýbrž ze železných nosníků.
V souvislosti s dostavbou musela být bohužel zbořena kaple sv. Vojtěcha a zbytečně byla zbořena kaple sv. Mořice při svatovítském proboštství.
Ani Josef Mocker se dokončení chrámu nedočkal, zemřel přesně 500 let po Parléřovi, v roce 1899. Teprve další architekt, Kamil Hilbert, jehož obnova byla citlivější ke starým památkám, dovedl stavbu až ke slavnostnímu vysvěcení a otevření v roce 1929 u příležitosti tisícího výročí mučednické smrti hlavního českého světce - sv. Václava.
Foto: Vladislav Dudák, historické foto a kresby z publikací Metropolitní chrám sv. Víta (1945) a Zmizelá Praha, 2 - Malá Strana a Hradčany (1946).
