<span>Dovolená</span> není nafukovací

S listopadem na nás padá první břečka
a akutní nutkání aspoň na chvíli vypadnout. Bohužel jen málokdo si může dovolit zůstat na jihu do jara. I ta nejdelší možná dovolená vám přitlačí nůž na krk: je lepší zůstat v klidu na jednom místě a vstřebávat atmosféru, nebo ji naopak nabušit zážitky?

Průměrný Čech v zaměstnaneckém poměru má za jeden kalendářní rok nárok na nejméně čtyři týdny volna. Pokud si odmyslíme smutné případy, které si z nedostatku vlastního života nebo pro mizerný kus žvance v podobě proplacených dní dovolenou nevyberou, většina lidí s ní naloží podle víceméně stejného vzorce. Týden v zimě na horách, dva týdny v létě u moře, zbylým týdnem dolepit Cyrila a Metoděje, Silvestra nebo malování bytu.

Pokud vám šéf a ohled na kolegy dovolí si vybrat dovolenou v jednom kuse, získáte čtyři týdny života jen pro sebe. Za čtyři týdny můžete křížem krážem projet jeden stát, pokud se jeho hlavní město nejmenuje Peking, nebo relativně slušně poznat dvě menší země, nebo se vydat po hlavních zajímavostech zemí několika.

Čtyři týdny ale také můžete strávit na jednom místě, abyste měli čas a šanci dostat se za turistický plak. Blbé je, že většina lidí si ideálně představuje oboje.  

Účastníci zájezdu

Za hranice v autokaru se Češi vyrojili hned po revoluci. Touha vidět západní, respektive jižní města byla tak silná, že překonala i utrpení nekonečných pozemních přesunů, spánku za jízdy na sousedově rameni, buzeraci německých celníků a fronty na dámském WC.

Účastníci měli zájezd do puntíků naplánovaný. Dodržet stanovený časový plán však často komplikovalo bloudění nezkušených řidičů, kteří kupříkladu na trase Praha - Řím standardně zabloudili pětkrát, a neschopnost delegátů zjistit si dopředu přesné informace o výši vstupného nebo otevíracích časech. Dodnes si vybavuji roztomilý pokyn paní průvodkyně, která skupině čtyřiceti vysílených, zpocených, ztuhlých účastníků dala na návštěvu Sixtinské kaple dvacet pět minut, protože zjistila, že „tuhle neděli se nějak zavírá v poledne nebo co..."

Civilizace od té doby pokročila, dřevní doby poznávaček v autobuse Karosa odvál internet a letenky za šest stovek, ale lidé, kteří se řídí heslem čím více, tím lépe, jsou stále mezi námi. Včera byli v Helsinkách.

Evropa v jednom týdnu

A dneska v Praze. A zítra se už budou fotit v Madridu. Japonská záliba ve vtěsnávání maximálního množství destinací do minimálního počtu dní není extremismus, ale deviace. Její mírnější formou ale trpí spousta cestovatelů.

Choroba útočí zvlášť v případech vzdálených, exotických destinací. Protilátky nemají šanci - je to daleko, let je drahý, času málo, a třeba se sem už nikdy nepodíváte! Během čtyř týdnů se třeba docela typicky jezdí okruh Bangkok - Vientianne - Hue - Ho Či Min City - Phnom Penh - chrámy v Angkoru - a šupem zpátky do Bankgoku. Jenomže je to spíš mise s polovojenským režimem než dovolená. Přesuny bývají namáhavé a zdlouhavé, pozemní doprava nepohodlná a nespolehlivá, a každodenní střídání hotelů je fajn, jen když se druhý den můžete vyspat.

V takhle nabitém programu většinou na odpočinek nezbyde místo. Aktivita sice nabíjí, ale abyste pokryli čtyřtýdenní spotřebu, museli byste se na noc zapínat do elektřiny. Když se místa střídají moc rychle, trošku se slejí dohromady. Narýsovat si pevný program na každý den znamená uvázat se k cestovatelskému otroctví.  

Průměrný cestovatel otročí tak dlouho, až jednou ráno místo na túru po chrámech zůstane na hotelu lenošit.

Za turistickým zrcadlem

Ale i lenošit je třeba profesionálně. Například poflakování se pod kokosovými palmami nemá s kvalifikovaným cestovatelským lenošením nic společného. Nedá se nic dělat - zem ze země nepoznáte. Pokud jste si vypěstovali odpor k pohybu, rozbijte stan spíš než v rezortech v nějakém zastrčeném městě, kde cizinci nehrají přesilovku. Variace pro vyloženě turistická města tipu Paříž, New York, Benátky existuje ve formě zastrčeného penzionu v zastrčené čtvrti. Pozor, tím vás rozhodně nenavádím k poustevničení na okraji civilizace. Ale presso za sto čtyřicet na Pražském hradě chutná docela jinak než turek za deset korun na pardubickém Hlavním nádraží.

Dni programově naplněné ničím vám uvolní ruce a jazyk při navazování styku s místním obyvatelstvem. Dobrá věc, pokud se začnete nudit nebo pokud vás začnou nudit domorodci - cesta do centra, na pláž nebo do turistických barů se vždycky hledá snadněji, než cesta z města.

Foto: Profimedia