Dvě zlatokopecká města, dva rozdílné osudy

Štěrk skřípe pod koly. Siluety v dáli pod ostrým nevadským sluncem vypadají jako pitoreskní stavebnice. Po pár desítkách metrů je už jasno: jsou to opuštěné, časem strávené budovy, často jen čelní stěny nebo pár zdí. Kudy vedly  rušné ulice, napovídají jen z piety udržované sloupy s jejich názvy. Není pochyb. V mělkém údolí pouštní krajiny se skrývá město duchů.

Takových zbyly po zlaté horečce na americkém západě stovky. Město Rhyolite kousek od kalifornsko-nevadské hranice nedaleko Mrtvého údolí patří k nejzachovalejším. A to i přesto, že ho lidé opustili před více než 90 lety. 

Touha vydolovat ze země zlato přivedla ve druhé polovině 19. století na tehdejší Divoký západ statisíce dobrodruhů, kteří věřili v rychlé bohatství. Čekal je ale tvrdý život v nehostinných podmínkách, dravá konkurence, nebezpečí a často zklamání. Když se úspěch nedostavil a odplynuly i poslední naděje, prostě odešli hledat štěstí jinam. 

Historie Rhyolitu je fascinující. Vznikl až v závěru zlaté horečky na jihozápadě Spojených států, hned poté, kdy 4. srpna 1904 bylo na tomto místě objeveno zlato. Za tři roky vyrostlo do třetího největšího města Nevady. Tou dobou v něm žilo osm tisíc lidí a další dva tisíce v jeho těsném okolí. S ostatním světem ho spojovala železnice i elektrické vedení. Ulice lemovaly banky, obchody, hotely i redakce tří deníků. Důl na rhyolit, minerál obsahující zlato, který dal městu jméno, měl v roce 1906 hodnotu tehdy obrovských pěti milionů dolarů. 

Polorozpadlá budova Cookovy banky, spolu s železniční stanicí nejzachovalejší stavba Rhyolitu, je tichým svědkem počátku konce města. Úpadek do něho přišel po finanční krizi v New Yorku v roce 1907, která po celých Spojených státech způsobila krach drobných bank a tisíců podniků a vedla k hluboké ekonomické recesi. Nerostné zásoby zdaleka nedokázaly město udržet při životě. Lidé začali houfně odcházet. V roce 1910 v něm zůstávalo už jen sotva 700 obyvatel. O šest let později světla ve Rhyolitu zhasla nadobro. Po pouhých dvanácti letech své existence bylo město prázdné. 

Dnes je tichou turistickou atrakcí využívanou občas filmaři pro exteriéry vědecko-fantastických snímků. Paradoxem je, že jen nedaleko od bývalých městských hranic prosperuje nový důl. 

Místo zlata vůně jablečného koláče

Osud Rhyolitu mohl potkat i město Julian asi den cesty dál na jihozápad. Také toto kalifornské město založili zlatokopové, tentokrát vysloužilci občanské války, často bývalí otroci. V roce 1869 našli v potoce první zlatý valoun. Městské muzeum v bývalé kovárně připomíná, že o tři roky později měl Julian 50 domů, tři hotely, čtyři obchody, dva bary, školu a patřičný počet "saloonů", které sloužily třem stovkám prospektorů. Za prvních deset let se hodnota zlata vytěženého v Julianu odhadovala na čtyři až pět milionů dolarů. 

Když zlatokopové a horníci koncem století vytěžili přístupné zásoby rudy a vydali se za zlatem dál na sever, město nezaniklo. Vděčí za to jabloním. Snad pro zvláštní složení půdy, ale hlavně kvůli horskému podnebí ve více než 1200 metrů nad mořem položených sadech jsou tamější jablka méně sladká, ale o to vhodnější pro výrobu moštu a především jablkového koláče. Z Julianu se tak postupem času stalo hlavní město amerického "apple pie". 

Na široké hlavní třídě, jak vystřižené z filmových westernů, nabízí jablkový koláč kdekdo. Nápisy na výkladních skříních hlásí, že je to vždy ten nejlepší na světě. Těžko soudit. Pravdou ale je, že voňavá pochoutka právě vytažená z pece a k tomu čerstvá káva láká do města zástupy turistů. Na službách pro ně je založena řada dalších živností a atrakcí, včetně prohlídky zlatého dolu nebo rýžování zlata na místech, kde historie Julianu začala. 

Na cestě ze San Diega do pouště Anza Borrego se v Julianu zastaví snad každý. Zlato už tam nehledá, spíš ho v podobě dolarů ve městě nechává. A tak na rozdíl od opuštěného Rhyolitu se Julian o svoji budoucnost bát nemusí.

Foto: Profimedia