Bez láhve tvrdého alkoholu, krabičky cigaret nebo pytlíku s lístky koky se od těchto zhýralých indiánských bůžků zaručeně žádného zázraku nedočkáte. Guatemalský svatý Maximón ani ochránce bolivijských horníků El Tío totiž bez těchto obětních darů zásadně „nepracují".
Hluboký záklon jako na zubařském křesle a v otevřených ústech sochy svatého Maximóna mizí jedna láhev kořalky za druhou. Jsme v guatemalském městečku Zunil, které je jedním z míst, kde lidé tohoto hříšného světce uctívají.
Vidina zázračného uzdravení nebo rychlého zbohatnutí táhne do začouzených Maximónových svatyní plných hořících svíček a zapálených doutníků a cigaret věřící z celé Guatemaly i z okolních států.
A v posledních letech výrazně přibývá také turistů fascinovaných pohledem na podivné rituály, jež jsou směsicí křesťanství a původního mayského náboženství.
Pravidelná stěhování
Najít Maximónovu (někde se mu říká také San Simon nebo Ri Laj Mam) svatyni nebývá v guatemalských městech a vesnicích vůbec jednoduché. Socha totiž většinou nesídlí na jednom místě, ale stěhuje se v pravidelných intervalech mezi jednotlivými členy náboženských bratrstev. Pro vybraného hostitele znamená opatrování světcovy sochy velkou poctu, méně už jsou nadšeni sousedé z okolních domů, protože kolem putovní svatyně bývá hodně rušno.
„Už se nemůžu dočkat, až si ho zase odnesou o dům dál," stěžovala si nám jedna žena v dalším „maximónském městečku" Santiago Atitlán. A ani jsme se jí nemohli moc divit. Přestože bylo teprve půl sedmé ráno, byl dům, v němž byl Maximón vystaven, v obležení namol opilých chlapíků čekajících, až na ně přijde řada a budou se moci u svého ochránce pomodlit.
Maximón: kovboj i motorkář
Někde se už dávná stěhovací tradice přestala dodržovat a socha zůstává na jednom místě. Například na okraji městečka San Andrés Itzapa nedaleko guatemalské metropole vyrostla pro Maximóna velká bílá svatyně připomínající křesťanský kostel. I tohle místo má však své kouzlo - z Guatemala City se sem stahují plačtivé prostitutky a na nádvoří před chrámem zapalují lidé jednu obětní hranici za druhou.
V popel se tu rychle mění složité obrazce vytvořené ze svíček, doutníků, bylinek nebo soli, a protože někteří vhazují do ohňů i celé neoškubané slepice, číhají tu toulaví psi, kteří se snaží ohořelé maso vytáhnout ven z ohnišť. Mezi obětními dary samozřejmě nechybí ani pivo, kola a místní levná pálenka, kterou lidé pijí přímo z igelitových tašek a plivou ji do ohně. Město od města se neliší pouze rituály, ale i podoba Maximónových soch. Šaty dostává svatý muž přímo od věřících, čímž často vzniká neuvěřitelná směsice různých módních stylů. Pověstný je tím hlavně Maximón ze Zunilu, u kterého značkový oblek doplňují pletené rukavice, černé sluneční brýle, žlutý župan, kovbojský klobouk a motorkářský šátek.
Únos sochy do Paříže
Tajemstvím je zahalen i sám původ Maximónova kultu. Někteří vědci tvrdí, že pochází ještě z předkolumbovského období, podle jiných je předobrazem tohoto hříšného světce biblický Jidáš nebo krvelačný španělský dobyvatel Pedro de Alvarado. Obliba Maximónova kultu neustále stoupá ve všech vrstvách guatemalské společnosti. To je trnem v oku katolické církvi, která proti němu již mnoho let neúspěšně bojuje. V Santiagu Atitlán došli kněží dokonce tak daleko, že v 50. letech minulého století původní sochu unesli a prodali ji do jednoho pařížského muzea. Nyní jsou však vztahy mezi příznivci obou táborů většinou korektní a Maximónova socha bývá dokonce součástí velikonočních procesí.
El Tío, bolivijský permoník
Nezdravé obětní dary si oblíbil rovněž patron bolivijských horníků El Tío, na jehož sochy narazíte například ve stříbrných dolech ve městě Potosí. Nahý ďábel se ztopořeným penisem si potrpí hlavně na lístky koky, na cigarety a také na místní alkoholickou specialitu - nápoj, který má vražedných 96 procent.
Tuhle levnou kořalku, která se dá koupit i v obrovských plastových kanystrech, v šachtách nepije pouze El Tío, ale také sami horníci. Na exkurzi do podzemí by proto turisté neměli vyrážet bez zásob alkoholu - horníci, kterým se návštěvníci při jejich drsné práci pletou pod nohama, totiž automaticky očekávají pár loků jako kompenzaci. A jak kult rohatého kuřáka-pijana vlastně vznikl? Ani tady si vědci nejsou stoprocentně jisti. Podle jedné z teorií přivezli do Potosí sochu ďábla Španělé, aby naháněl strach indiánským otrokům pracujícím v dolech. Horníci pak jeho jméno zkomolili z původního Dios (bůh) na Tío (strýček).
Mexická smrt pije tequilu
Také smrtky, na které narazíte v ulicích mnoha mexických měst, lidé uctívají tabákem, rumem, černým pivem nebo tequilou. Mexičané se u krásně nastrojených soch stojících na tržištích zastavují, zapalují si cigarety a po prvním potáhnutí je odkládají do popelníků ozdobených lebkami.
Na rozdíl od dvou předchozích zhýralců má mexická Santa Muerte (Svatá smrt) přeci jenom o něco zdravější jídelníček - u jejích oltářů totiž často naleznete i rudá jablka, za která věřící od smrtky očekává pomoc ve svém milostném životě.
Foto: archiv autora
