Je to pro Čecha příjemný pocit. Smažit se na písku v západní Evropě, nohy si nechat omývat vlnkami Egejského moře, pozorovat tající sníh na skalních štítech blízkých velehor a naslouchat vřeštění českých capartů a jejich rodičů, kterých jsou kolem stovky a tisíce.
"Kaliméro, pocem!" - zavolá co chvíli někdo z krajanů na místní mladíky, kteří v potu tváře rázují po pláži a nabízejí odfukujícím Pražákům či Brňákům zdejší specialitu podobající se pocukrovanému maďarskému lángoši. "Kaliméra" znamená řecky "dobrý den" a pocukrovaný lángoš stojí v přepočtu pár korun. Stejně jako zmrzlina, melouny, meruňky, burské oříšky nebo sklenička prosluněného řeckého vína. Ceny se tady, pod Soluní, mění ze dne na den podle počtu turistů. Večer je dráž než ráno, protože domorodci ožívají kolem šesté odpoledne a do řádného tempa se dostávají teprve po desáté večer.
Co se nemění, je čepice často hrozivě vyhlížejících mraků nad Olympem, kterou však vítr dokáže rozfoukat ještě předtím, než oblaka sklouznou nad mořskou hladinu. Kdo si chce mlhy nad Diovým sídlem řádně užít, koupí si za dvacku celodenní výlet autokarem do takřka tříkilometrové výšky.
Pětitisícová vesnice Leptokaria mezi městy Katerini a Larissa je v létě nafukovací. Místní tvrdí, že uprostřed sezóny se tu rekreuje až sto tisíc lidí. Podobně narváno je i v sousedním Platamonu, Paralii, Place, na pobřeží poloostrova Chalkidiki a jinde v severním Řecku. Vlastně pardon - v Makedonii. Řečtí Makedoňané jsou na svoji národnost velmi hrdí a nezřídka si na vstupní dveře svých obchůdků i kaváren vylepují výrazný nápis: Makedonie je řecká!
Církev se těší všeobecné vážnosti
Návštěvník z Česka se na každém kroku přesvědčuje, jak obrovské vážnosti a popularitě se v Řecku těší zdejší pravoslavná církev. "Jak se jmenuješ?" - oslovil mě přátelsky vyhlížející Řek v jinak poloprázdné kavárně pod Olympem. Jeho druhá otázka zněla: "A jaká je tvoje víra?"
Kostely jsou opravdovými ozdobami každého města i městečka. Nové stánky Boží rostou k nebesům, staré se úzkostlivě opravují a rekonstruují. Nejvyšší představitelé země pokorně sklánějí hlavy před církevními autoritami a dávají tak příklad spoluobčanům. Mladí lidé se v chrámech modlí a líbají ikony, navštěvují posvátná místa, finančně přispívají na jejich údržbu.
Bohoslužby z ampliónů
Kostelní zvony v Leptokarii den co den burcují nemilosrdně spáče o sedmé hodině ranní. Pravý poplach propuká rovněž o sedmé hodině večerní. Hříšníci, kteří chybějí na sváteční bohoslužbě, mají možnost její průběh vychutnat z výkonných ampliónů na kostelní věži. Pláč nemluvňat pod klenbou se nese široko do kraje.
Zdi řeckých kostelů jsou plné naturalisticky vyobrazených krutostí, které nepřátelé páchali na křesťanech v těžkých počátcích jejich víry. Hlavy obklopené svatozáří jsou usekávány meči a sekyrami, ukrajovány noži, uřezávány pilou, proráženy hřebíky a kutálejí se po rudé zemi. Slabším českým povahám, které z domova nejsou na podobnou výzdobu svatyní zvyklé, se z toho občas dělá mdlo.
Řekové se v létě neopalují
Řekové jsou v zásadě velmi milí a družní lidé. Jen o trochu hlučnější než my. Od června do srpna se kupodivu vůbec neopalují, takže po týdnu na pláži je většina Čechů osmahlejší než jejich pan domácí. Ten se sluníčku vystavuje pouze na jaře a na podzim, jinak nemá zájem. Letní odpolední žár je pro Řeky natolik nesnesitelný, že v jednu hodinu zavírají své krámky a znovu otevírají až před šestou. Na nějakou tu půlhodinku sem nebo tam se zde nehledí. Obchoduje se do desíti večer, pak nastává zábava. Zpravidla do jedné v noci.
Mládenci jsou výjimkou. Túrují už od rána své japonské mopedy i silnější motocykly, aby ďábelským řevem motorů upoutali pozornost děvčat a mladých žen ze střední Evropy opalujících se většinou nahoře bez. To si Řekyně nedovolí, pročež se hezčí polovině našeho národa v zemi antických ideálů krásy nabízí nepřeberné množství příležitostí k prožití prázdninových dobrodružství.
Foto: Profimedia
