Malajsie je sice taky islámská, ale náboženský zápal Indonésie se s malajsijským úhledným, tolerantním, civilním dědictvím po Britech nedá vůbec srovnat. Nebudu zastírat, že mě jeho intenzita zaskočila, hlavně to, jaké oblasti dennodenního života zasahuje (všechny). Poté, co jsem měsíc čuchala to cizí islámské, co visí v indonéském vzduchu, navrhuju, aby se děti v hodinách zeměpisu ještě před jmény veletoků a soupisem nerostných surovin dozvěděly, který bůh je v které zemi pánem. O moci, kterou Alláh disponuje nad svým nejpočetnějším stádem na zeměkouli, si můžou světští absolutisti leda nechat zdát.
Alláha v krvi poznáte už na nádraží. Zvlášť pokud přiletíte z Thajska. Ne že by thajské vlaky byly nějak extra dochvilnější než ty indonéské, v nekonečném zpoždění začínajícím už před výjezdem z depa jsou si obě země kvit; lehce jiný je ale způsob, jak se s čekáním na nástupišti oba národy vyrovnávají.
Thajci věrni buddhistické tradici a národnímu hobby (jídlu) sedí v poklidu na zemi a vyrovnaně žvýkají. Indonésani okusují peron. Vzteky. Kamarádi, kteří byli v Indii, vyprávěli, že lidi tam kvůli přeplněným schůdkům do vagonů běžně nastupují okny. V Jakartě jsem absolvovala okenní výstup, a to pěkně svižný – schůdky zablokovala smečka taxikářů přetahujících se o zákazníky způsobem, který neměl daleko k čtvrcení zaživa. 
Samozřejmě nemůžu přísahat, že za tu pavučinově jemnou a lepkavě přilnavou agresi Indonésanů může islám. Svůj díl nepochybně odvedla špína a chudoba. Ale vzhledem k tomu, že jsem ve stejném koutu světa zažila chudší a špinavější země (Laos, Kambodža), kde nevládla tenze, ale buddhismus, případně britsko-čínsko-indické splývání (Malajsie, Singapur), anebo i ten islám, ale vstřícný a veselý (Malajsie, Borneo), nemůžu si pomoct: indonéské Alláhovy ovečky jsou jak z divokých vajec. Meze mezikulturní zvědavosti a většinou i obecné slušnosti překračují nejradši, když jedete sami a nejste muž.
Ještě to jde tam, kde znají turisty. Bali, Lombok, Flores, Jáva – kromě „transportu“ nabízeného v intervalu každých pěti sekund a tří metrů a pokřikování „Hello, mister“, i když jste žena, vás nechají na pokoji. Jakmile ale vytáhnete paty z turistických nor a vyrazíte třeba na Sumatru nebo Kalimantan, připravte se na pozornost bez míry a bez oddychu. Jasně čitelné internacionálně srozumitelné mechanismy, jako kšiltovka stažená hluboko do čela, sluchátka v uších, černé brýle na nose a před očima rozevřené noviny, si Indonésan nevyloží jako prosbu o chvilku soukromí, ale jako pozvání ke konverzaci. To, že on neumí anglicky a vy indonésky, přece roli nehraje. Když se i přesto bráníte, zaútočí. Samotná žena je přece pozvání! Kde je ten cudný buddhismus!
Na islámskou animozitu si stěžují i místní křesťané. Je jich kolem sedmi procent a jsou to většinou etničtí Číňani nebo indonéští intelektuálové. Nedělní mše bývá skvělou příležitostí vyplakat se navzájem na rameni za to, jak jsou na své víře biti. Nebudeme ale muslimům zbytečně křivdit; náboženská svoboda je zaručena a islám se v Indonésii navenek ukazuje kupodivu daleko míň než u severních sousedů. Třeba muslimský šátek, který v Malajsii používají i úplně malé holčičky, většina Indonésanek nenosí.
Foto: Tereza Šimůnková
